“Tak co? Co bylo ve škole? Neseš nějakou jedničku?” Takové nebo podobné otázky patří k prvním kontaktům rodičů s dítětem při vyzvedávání ze školy. Každé dítě chce být úplně přirozeně pochváleno, oceněno, také chce rodiče potěšit. Ale co když to nejde? Co když se to nedaří dlouhodoběji? Co když ani první vysvědčení neplní očekávání dítěte ani jeho rodičů? Co když jsou ty jedničky nějak zakleté, nedosažitelné? Nu, pak mnohdy nastává situace, kdy dítě ztrácí chuť k učení a škola se nestává místem radosti ze setkávání a poznávání nového, ale nutným zlem. A přichází často opakovaný argument: ”To zvládneš, zvládli jsme to všichni.” I ty známky jsme přece nějak přežili…
Klasifikace známkami má u nás dlouhou tradici, je vžitá, jasně srozumitelná, na první pohled přehledná. Jenže pro proměnu dětí v žáky v průběhu první třídy nemusí být tak čitelná. Dítě ví, že jednička je fajn, a tak se snaží se učit…pro jedničky. Také se srovnává s ostatními. Vidí, že někdo ty jedničky prostě má, a ani mu to nedá práci, někdo jiný na ně ne a ne dosáhnout. Tím srovnáváním se podvědomě třída rozděluje. Nejen v “úrovni”, ale také v chuti k učení.
Když dítě dobře nezvládne základní dovednosti a neosvojí si žádoucí postoje k učení, pocit zmaru, neúspěchu a zbytečnosti snažení s ním poroste.
V naší škole na to jdeme jinak. Na počátku druhého pololetí minulého školního roku jsme začali intenzivně diskutovat nad podobou hodnocení pro prvňáčky od září. Bylo zapotřebí změnit podobu naší dosavadní zkušenosti, protože vždy v jedné třídě prvního a druhého ročníku se u nás hodnotilo bez známek už od školního roku 2020/2021. Děti dostávaly každý měsíc dopisy, průběžně razítka do notýsků, a známky viděly jen na vysvědčení. Ani jedno z toho jsme dál nechtěli.
Bylo jasné, že naše hodnocení bude slovní, formativní a kriteriální. Bylo jasné, že průběžně budeme hodnotit emotikony a slovní zpětnou vazbou. Zbývalo dohodnout se na podrobnostech a rozdělit si kompetence pro přípravu nového způsobu hodnocení. Jak to tedy vypadá v praxi? Každý měsíc dostanou rodiče “Hodnotící tabulku” od učitelek, ze které se dozvědí ve srozumitelných větách, jakých dovedností a používaných znalostí jejich dítě dosáhlo v určitých oblastech jednotlivých předmětů. Na konci tabulky si přečtou doporučení pro další úspěšný rozvoj tam, kde jsou ještě nějaké rezervy. Děti samy si každý měsíc vyplní “Sebehodnotící arch”. Jde o tabulku, ve které si děti vybarvují a nyní již také bez potíží samy i přečtou políčka dovedností. Mají tři pastelky dle vlastního výběru, každá z barev představuje určitou hladinu osvojení dovedností tak, jak je vnímá samo dítě. Víte co je zajímavé? Že se nerozchází pohled nás, učitelek, s těmi dětskými.
A jaké dostávají naši prvňáci vysvědčení? Také slovní, zde jsme se inspirovali pilotním projektem “Vysvědčení jinak” Masarykovy univerzity v Brně.
Co tím vším sledujeme, a proč považujeme tento způsob hodnocení za vhodný a přínosný? Dětem umožňuje sledovat a hodnotit vlastní rozvoj. Nestaví je do pozice neúspěchu. Děti se učí přijímat, že všechno nemusí jít hned nejlépe, ale že postupně všechno zvládnou. Že je nikdo neuzavírá do jedniček, dvojek… Že rozumí tomu, co, jak a proč se hodnotí (si hodnotí). Učí se dívat samy na sebe a samy hledat způsoby k dalšímu rozvoji. Zkrátka, řečeno s klasiky dětské psychologie, mají otevřenou budoucnost…
Děti tento způsob hodnocení přijímají velmi dobře. Kdo si musel zvykat, byli rodiče. Ale troufám si tvrdit, že jsme všichni na dobré cestě. Budeme takto pokračovat i ve druhých ročnících. A prvňáčci, kteří k nám přijdou v září, už budou hodnoceni prověřeným způsobem. I když budeme nadále zdokonalovat, pilovat, korigovat nedokonalosti, porosteme se žáčky.
“Tak co? Co bylo ve škole? Co jste dnes dělali zajímavého? Co se ti líbilo?”… Vnímáte ten rozdíl?
Mgr. Jolana Nováková, ZŠ MŠ Barrandov, Chaplinovo náměstí, Praha 5
