Od přelomu 18. a 19. století funguje v nynější Nádražní ulici nepřetržitě hostinec, který známe pod názvem U váhy. Za komunistů měl podnik otevřeno od pěti hodin ráno a slul nevalnou pověstí.
Hostinec u Škrobař (Váhy), foto časopis Pětka
První písemná zmínka o domě, ve kterém je Měšťanský hostinec U Váhy, je starší, než 300 let. V květnové Pětce jste si mohli přečíst první část textu Lukáše Berného, který se jeho historií obsáhle zabývá. Nyní si můžete přečíst jeho dokončení, opět plné autentických vzpomínek pamětníků.
Shrnutí první části
Měšťanský hostinec U Váhy je nejdéle fungující hospodou na Smíchově. Její historie sahá do 18. století, během tří století existence se v ní vystřídala řada majitelů. Na jejím konci stojí František a Marie Paškovi, kteří podnik koupili dva dny před Vánocemi roku 1917. Z nájemců tam zřejmě nejdéle působil Václav Fišer. Ten zažil i změnu názvu z U Škrobařů na nynější U Váhy, ke které došlo už za komunistického režimu. Důvod přejmenování však nemusel být nutně ideologický, protože škrobaře už v té dob nikdo neznal. Kdežto městská váha naproti hospodě byla v obecném povědomí.
V květnovém čísle na hostinec vzpomínal Zdeněk Kříž a Fišerova neteř Jaroslava Holá, které v něm sama v dětství pracovala A s Fišerovým synem Láďou také tajně chodila paní Fišerové na okurky, uskladněné na třetím schodu do sklepa.
Karel Pašek vypráví
Další vzpomínky přidává Karel Pašek, synovec tehdejšího majitele domu a hospody (později redaktor populárního časopisu Ahoj na sobotu), který se též kamarádil s malým Láďou Fišerem. „Hostinský Fišer byl trošku při těle, nosil takovou jelenicovou vestu, tu já jsem jako kluk hrozně obdivoval… S rodinou prakticky žili v zadní místnosti za lokálem, kde měli kuchyň. Když jsem přišel za Láďou, tak i domácí úkoly psal v té kuchyni. Nahoru chodili snad jen spát. Úplně stejně to fungovalo hned vedle u řezníka Hirše.“ (Viz foto.)
Jako malý chlapec, narodil se roku 1934, se Karel Pašek o hostinec pochopitelně příliš nezajímal. Mnohem zajímavější útočiště znamenalo okolí, které pro kluky představovalo eldorádo. Sousední stáje s koňmi, nedaleko hostince biograf Na Knížecí, svá kouzla skrývala zákoutí pavlačových domů i hned za hostincem se nalézající „Belgie“, což byl vykřičený dům. Pan Pašek si pamatuje, že měli přísně zakázáno se k němu byť jen přiblížit. Dejme ale slovo přímo jemu.
„Chodilo se tam takovou úzkou uličkou a byl to zelený dům, z okna jsme tam viděli, ale blíž my nesměli a také jsme to dodržovali. Budova vedle hostince patřila plzeňskému pivovaru, který si tady zřídil stáje s koňmi, tam jsme jako děti naopak lítaly pořád. Pivovar tady deponoval sudy a rozvážel je po Praze. Vedle samozřejmě fungoval smíchovský pivovar a naproti stály uhelné sklady, které pokračovaly skoro až k nádraží. Kvůli nim tady všude bylo pořád plno prachu, jak se otevřelo okno, za chvíli byl na všem. Z těch skladů zase rozváželi uhlí do celý Prahy. Naproti hospodě byla váha a stál tu ještě bývalý Štěpánský mlýn, který ale taky patřil pivovaru, takže tam pořád vozili sudy s pivem, ovšem tyhle vozy tahali mohutní voli, ne koně, ale voli. To nás vždycky rodiče strašili: ‚Když se nebudeš učit, skončíš v pivovaru a budeš jezdit s volama‘.“
Koncert pro mrtvého
Právě přítomnost smíchovského pivovaru a zázemí plzeňského, stejně jako veliké uhelné sklady byly příčinou, že lokál měl o část zákazníků bohatě postaráno. „Hospoda tady byla zlatej důl,“ pokračuje Karel Pašek. „Oni všichni ti nádeníci, kteří ráno nastupovali do pivovaru nebo do těch uhelných skladů, tak sem před prací přišli na štamprli, na polívku nebo tak. Proto tady bylo v pět ráno úplně plno. No, a když jim šichta skončila, tak přišli ještě podruhý. Byly to velké firmy, takže u nich pracovalo hodně dělníků. A co teprve když přišly výplaty, potom celá hospoda jen hučela! Opravdu zlatej důl. Taky si hostinský Fišer díky ní postavil dům u Zbraslavi. Navíc v té době v bezprostředním okolí skoro žádné hospody nebyly. Ve Vltavské ulici fungovala kořalečna, ale tam myslím nečepovali pivo. Kousek dál za křižovatkou byla hospoda U Suchánků, v ní zase nevařili. A pak luxusnější restaurace U Holubů nebo Národní dům, ale ty se nehodily pro nádeníky. Takže všichni chodili ke Škrobařům. Ale pozor, to ne, že by Fischerova hospoda byla nějaká špeluňka, taková byla u těch Suchánků, jeho hospoda byla pěkná, jen do ní chodili spíš ti dělníci.“
Jak už bylo řečeno dříve, v okolí bývalo hospod opravdu hodně, ale postupně vymizely, takže význam šenku U Škrobařů za první republiky vzrostl. Kromě zmíněných doplňme, že legendární zájezdní hostinec Na Knížecí, podle něhož se dodnes prostranství před hospodou jmenuje, stával takřka naproti lokálu (jen o pár metrů blíže k Andělu), ale roku 1912 musel ustoupit modernější zástavbě činžovních domů.
Karel Pašek přidá ještě jednu osobní vzpomínku, která jej v dětství strašila: „Jednou jsem sešel z domu po schodech dozadu, tam byl ještě zadní vchod na dvorek. A na tom dvorku měla hospoda své záchody. A najednou koukám – ležela tam mrtvola, mrtvej chlap. Stáli u něj dva chlapi z hospody a jeden hrál na harmoniku. On ten muž zničehonic umřel rovnou tady v hospodě. Nevím, proč ho odnesli na ten dvorek, ale udělali to a tam čekali, až si pro něj přijedou. A během toho čekání mu zatím hráli na rozloučenou na tu harmoniku. No to víte, že jsem se pak přes ten plácek na dvorku bál chodit. Vždyť jsem byl malej kluk…“
Současný majitel domu a provozovatel hostince U Váhy Petr Pašek, foto Pětka
Ještě o Václavu Fišerovi
Václav Fišer měl tehdy o klientelu dobře postaráno. Byl podnikavý, jak už bylo řečeno, z výdělku si ještě postavil či koupil v obci Strnady u Zbraslavi zmíněný dům (připomeňme, že hostinec měl pouze v nájmu, stejně jako byt v prvním patře). Zbraslavský dům si potom pamatuje i jeho neteř Jaroslava Holá, protože právě tam v létě jezdila také pomáhat prodávat pivo.
„V sobotu ráno jsme vždycky v hospodě naložili strýcovo auto jídlem, a jelo se na Strnady, kam z pivovaru přivezli basy s lahvovým pivem. V devět tam otevíral, ani nevím, jestli byla Váha v tu dobu zavřená, asi ano, protože na chatě jsme prodávali pivo celý den a večer se dělaly ohně. A nezapomenu na výbornou smaženici, kterou nám tam strejda vaříval,“ vypráví paní Holá.
Zjevně se o lokál staral velmi dobře a současně byl spolehlivým nájemníkem, protože František Pašek jej zde nechal působit celou dobu, dokud dům vlastnil. A nakonec zde Fišer zůstal ještě déle. Asi i vzhledem na to, že sám nebyl majitelem hospody, pouze nájemcem, nevadil v roli šéfa novému hospodářsko-politickému systému po únoru 1948. Směl tady proto zůstat jako odpovědný vedoucí ještě několik let, dle všeho pracoval U Váhy až do své smrti.
Lukáš Berný, lukas.berny@volny.cz
Současnost
Od 9. listopadu 2021 „Váhu“ provozuje vnuk Františka Paška, Petr s manželkou Andělkou. Po soudním vystěhování velmi problematických nájemců podniku dopřáli tříměsíční rekonstrukci a z obav o osud podniku, pokud by i další nájemci „stáli za starou belu,“ začali podnik provozovat sami. Podařilo se jim zachovat tradiční hospodský vzhled, ke kterému přidali promyšlenou kuchyni výrazně inspirovanou první republikou i starším obdobím. I proto už se jejich podnik nejmenuje jen U Váhy, nýbrž Měšťanský hostinec U Váhy, což trefně vystihuje to, kam se podnik posunul. Podle Petra je to vše zásluhou jeho milované ženy Andělky, bez které by se do takové věci nikdy nepustil.