Heydrichiáda zasáhla i do fungování smíchovské farnosti u kostela sv. Václava. O život připravila dva přední duchovní. V červnu letošního roku jsme zažili jednu z nejvýznamnějších duchovních slavnostní novodobé historie našeho státu. Na brněnském výstavišti byli blahořečeni Jan Bula a Václav Drbola, mladí katoličtí kněží, kteří byli mučeni a v roce 1951 popraveni komunistickým totalitním režimem. Jejich odvaha, poctivost a láska ke Kristu a bližním i za cenu nejvyšší z nich učinily vzory hodné následování. Symboly odporu proti zlu, boje za spravedlnost a pravdu.
Josef Emil Hájek (1886-1942) byl umučen nacistickým režimem.
Podobné osudy známe také z dob nacistické okupace a patří mezi ně i příběh kaplana Josefa Emila Hájka.
RODÁK Z VINOHRAD
Narodil se na pražských Vinohradech 10. února 1886 do rodiny člena sboru Národního divadla Františka Hájka a jeho manželky Karolíny rozené Gottové. Oba rodiče pocházeli ze středočeské Sadské. Nebyli nijak movití, ale své děti Josefa a jeho starší sestru Karolínku vedli k ctnostem a k životu ve víře. S tímto pevným základem po gymnaziálních studiích a po absolvování vojenské služby vstoupil do kněžského semináře, plně odhodlaný věnovat se službě druhým. Kněžské svěcení získal 14. července 1912, v šestadvaceti letech. Tehdy ještě netušil, do jak náročných časů vstupuje. Jaké zkoušky bude nucen v příštích desetiletích podstoupit.
ZA VELKÉ VÁLKY
Prvním působištěm se staly rodné Královské Vinohrady, kde vypomáhal ve farnosti při kostele sv. Ludmily na dnešním náměstí Míru. Poté získal kaplanství v západočeské vesnici Ledce. Tam jej zastihla i všeobecná mobilizace v souvislosti s vypuknutím první světové války. Ve funkci polního kuráta v záloze byl armádou přidělen k posádkové nemocnici. Prošel srbskou a italskou frontou a v roce 1917 jej převeleli k polnímu superiorátu do Prahy. Kataklyzma války jím sice otřáslo, ale upevnilo vnitřní odhodlání láskou a pomocí vzdorovat zlu. I po válce setrval u divizní nemocnice a dosáhl hodnosti kapitána duchovní služby v záloze.
NUSELSKÉ ZKUŠENOSTI
S koncem války se vrátil ke kaplanství a pražskou arcidiecézí byl povolán do Nuslí. Dobu krátce po převratu charakterizují agresivní protikatolické útoky řady okultních organizací a stoupenců zmanipulovaných ideologiemi, relativizujícími hodnotu lidského života. Směřovaly proti lidem v církvi stejně jako proti domněle či skutečně konfesijním kulturním památkám. Tyto aktivity kulminovaly v roce
1920. Projevily se také násilným obsazováním budov ze strany odpadlých duchovních neschopných dostát slibům složeným při svěcení.
K odpadlíkům patřil i správce nuselské expozitury Karel Janda, s nímž musel Hájek svádět nesnadný pas o uhájení tamní farní budovy a pobožností v nuselském kostele. Tyto okolnosti posílily jeho rozhodnutí vystudovat práva na Karlově Univerzitě, která v roce 1925 úspěšně zakončil doktorátem.
Kostel sv. Václav na Smíchově, kde Hájek strávil velkou část svého duchovního působení.
VE STOPÁCH JANA PAULYHO
To už se nacházel na pozici kaplana ve smíchovské farnosti u kostela sv. Václava. Od roku 1912 ji vedl farář Jan Křtitel Pauly, duchovní, pedagog a spisovatel s neobyčejným rozhledem, který stál za vznikem obranné společnosti Rada katolíků. Paulyho schopnosti, invence a všeobecná autorita získaly farnosti značnou prestiž a přispěly k povýšení na arciděkanství v roce 1928.
Hájek se stal hlavním smíchovským kaplanem a s Paulym vytvořili duo provázející společenství náročným obdobím hospodářské a politické krize. V polovině 30. let se podařilo zajistit návrat mnoha věřících do katolické církve a všemožně pomáhali i sociálně strádajícím rodinám. Vedle upřímné víry sdílel Pauly s Hájkem zájem o problematiku práv stejně jako zkušenost z obrany kostelů a far proti odpadlíkům. Oba se hlásili k českému vlastenectví, které projevili v kritických časech nacistické totality.
SMÍCHOVSKÝ ZÁTAH
Hned po březnové okupaci země v roce 1939 se řada představitelů církve zapojila do pomoci odbojovým organizacím. Někteří předávali kontakty, jiní ukrývali osoby a vybavení, případně přispívali finanční a jinou pomocí. Ateistický nacistický režim se stal přirozeným nepřítelem. A i proto se aktivity ve smíchovské farnosti brzy dostaly do hledáčku represivních složek.
Vše vyvrcholilo atentátem na Reinharda Heydricha koncem května 1942. Každodenní realitou se staly popravy, zatýkání a noční razie. Do smíchovské fary gestapo vtrhlo o půl jedné v noci z 9. na 10. června. Do nechvalně proslulé Pečkárny odvezli nalezené dokumenty a k výslechům tři kostelníky a přítomného kaplana Hájka.
Od počátku bylo jasné, že právě Hájek a kontakty arciděkana Paulyho jsou hlavní oblastí zájmu příslušníků tajné policie. Později se v Petschkově paláci octl i sám Pauly, který byl dva dny poté odvezen ze Smíchova a internován v táboře pro duchovní v Zásmukách. Ostatní ze zadržených se dříve či později vrátili, někteří z nich až po skončení války. Vyjma Paulyho. A kaplana Hájka.
VĚZEŇSKÁ ANABÁZE
Z dochovaných pramenů zjišťujeme, že byl Hájek z Pečkárny převezen do věznice na Pankrác a držen ve vazbě, odkud jej dopravili do Malé terezínské pevnosti. Následně byl v srpnu 1942
transportován do koncentračního tábora v Dachau, kde se shledal s řadou dalších duchovních. Stal se vězněm číslo 33 662 a přidělen na blok číslo 15. S číslem 33 663 byl stejným transportem do Dachau dopraven například emauzský opat Arnošt Vykoukal, který už v září podlehl těžké nemoci způsobené táborovými podmínkami. Ty společně s tvrdou prací na plantážích a bitím měly na mnohé z vězňů likvidační účinky. Jiné nacisté použili ke svým zrůdným pokusům, kdy zdravím duchovním do žil vstřikovali hnis z ran flegmónou postižených osob. Pro mnohé z nich to bylo rozsudkem smrti.
POLNÍ ÁRIE
Přesto se nacistům nepodařilo je zlomit. Opírali se o víru a nacházeli sílu v modlitbě a v pomoci bližním. Podporovali se vzájemně slovem a denně se společně modlili růženec. Podle svědectví přeživších žil Hájek dny před svou smrtí „skutečný mučednický život“. Trpěl bolestí a měl „vodu v celém těle“, přesto na plantáži spoluvězňům zpíval operní árie, které coby dítě z divadelní rodiny dobře znal. Do posledních chvil ostatní konejšil, že „za čtrnáct dní bude konec vojny“. Toho se ale smíchovský kaplan nedočkal. P. Josef Emil Hájek zemřel v Dachau v listopadu 1942. Zanechal po sobě maminku, o níž se na Smíchově až do svého zatčení staral a se kterou už se nestihl rozloučit. V srpnu 1947 byl na základě mnoha svědectví vyznamenán Československým válečným křížem 1939 in memoriam.
Pavel Fabini