Jak mě upozornil synovec, letos v září si připomínáme kulaté výročí 110 let od narození československé hokejové legendy, brankáře Bohumila Modrého, majitele dvou zlatých medailí z mistrovství světa a olympijského stříbra. Ve své době byl pokládán za nejlepšího brankáře planety. Narodil se na Smíchově.
Bohumil Modrý v dresu LTC Praha, archiv P. Fabiniho
Do života „Bóži“ Modrého tragicky vstoupily politické praktiky poúnorového totalitního režimu, které nakonec přispěly k jeho předčasnému úmrtí. A ani to jim nestačilo, navíc jej chtěli navždy vymazat z naší paměti. Je proto na místě si jeho pozoruhodný příběh alespoň v pár odstavcích připomenout.
Kluk z Duškovy ulice
Bohumil Modrý se narodil 24. září 1916 na Smíchově a byl pokřtěn v místním kostele sv. Václava. Jeho rodiče – Antonín a Antonie – bydleli v Duškově ulici číslo 967. Otec byl zřízencem pražských elektrických podniků a rodina tak v žádném případě nepatřila mezi bohaté. Což bylo o to nepříjemnější, že v polovině první světové války již panoval nedostatek potravin, ale i uhlí, kterým tehdy většina Smíchova topila. Až s koncem války a se stabilizací politické a hospodářské situace se pomalu zlepšovaly i poměry rodin zaměstnanců.
Bohumil se tehdy seznamoval s nejbližším okolím, se stráněmi Černého vrchu, tajuplným Malostranským hřbitovem i s příběhy mozartovské Bertramky. Víme také, že od dětství rád kreslil a rýsoval, a tak jej rodiče dali na místní reálnou školu. Právě jeden z jeho spolužáků, Vilda Šťovík, jej v polovině 30. let přivedl k hokeji, který se mu stal osudem.
Hvězdou reprezentace
Ke sportu se však dostal už v dětství, když nedaleko od jeho domova vzniklo rozlehlé cvičiště Mrázovka, kde si vyzkoušel různé disciplíny. Uchvátila jej házená, které se závodně věnoval. Když jej ale v roce 1934 ve Strančicích prvně postavili na led do brány, hokeji zcela propadl. Ukázalo se, že má talent, a tak byl přijat do slavného holešovického sportovního klubu LTC Praha, se kterým získal vícero extraligových mistrovských titulů. A roku 1938 v dresu československé reprezentace na mistrovství světa se spoluhráči vybojoval 3. místo. Hokejovou velmoc USA tehdy přehráli 2:0.
Modrý se stal hvězdou národního týmu a přišly i první nabídky ze zahraničí, které odmítl. Chtěl nejprve dokončit studium na stavební fakultě. Okupace vlasti a uzavření škol to oddálily, a tak se z inženýrského titulu radoval až po osvobození v roce 1945. Radost s ním sdílela manželka Erika, se kterou se oženil v roce 1940, a první dcera Alenka (*1943). Mladší Blanka se narodila v roce 1946, tedy v době, kdy již pendloval mezi hokejem v Praze a svým povoláním správce cihelny ve východočeském Lanškrouně. Mimochodem, pro Lanškroun „Bóža“ navrhl plán výstavby, včetně projektu letiště.
Národní hrdinové
Vrchol Modrého slávy přišel v letech 1947 až 1949. V únoru 1947 se konal první evropský i světový poválečný hokejový šampionát, kde kvůli absenci týmu Kanady sportovní komentátoři favorizovali Švédy a reprezentanty Československa. Prohra Švédska proti Rakousku (1:2) pak rozhodla o naší první hokejové zlaté medaili. Z Modrého a jeho spoluhráčů se ze dne na den stali národní hrdinové. V následujícím roce si ze zimních olympijských her odvezli sice „jen“ stříbrnou medaili, se zlatou Kanadou ale uhráli remízu (0:0). Současně Československo získalo titul mistrů Evropy.
Nejlepší gólman planety
Olympijské výkony přinesly Modrému opětovnou nabídku angažmá v NHL. A tentokrát ji už přijal. Zdokonalovat se chtěl za oceánem jak v gólmanských dovednostech, tak v profesi stavebního inženýra. Komunistický ministr Václav Kopecký nebyl proti, ale podmínil svolení ziskem zlata na mistrovství světa v roce 1949 ve Stockholmu.
Bóža předvedl svůj dosud nejlepší výkon a náš národní tým skutečně zvítězil. Kanadu ve finálové části přehráli 3:2, Švédsko 3:0, Rakousko 7:1 a Švýcarsko 8:1. Jedinou porážku jim uštědřili hráči USA (0:2). Modrého pořadatelé vyhlásili nejlepším brankářem mistrovství, čímž se stal prvním gólmanem planety. Radost z úspěchu ale kalily předchozí tragédie i zhoršující se politická situace v Československu.
Stíny nové doby
V souvislosti s poúnorovým vývojem se totiž Modrý musel vzdát správcovství lanškrounské cihelny, a tak se i s rodinou přestěhovali do Prahy. V té době jej navíc zdrtila zpráva o smrti šesti jeho spoluhráčů při letecké katastrofě. Mezi oběťmi byl i jeho spolužák a dlouholetý přítel Vilibald Šťovík, který jej přivedl k hokeji.
Po návratu z mistrovství v roce 1949 pak ještě ministr Václav Kopecký nedodržel slib a cestu do zámořské NHL úřady Modrému nepovolily. Zklamání jej vedlo k ukončení jeho reprezentační kariéry a k odmítnutí účasti na mistrovství v Londýně v roce 1950. Do Británie ale nakonec z našich hokejistů neletěl nikdo.
Vláda totiž účast země na šampionátu odmítla, asi z obav před emigrací hokejových reprezentantů. Po této zprávě část mužstva zapíjela své roztrpčení v pražské hospůdce. Nadávali na vládu i komunistický režim. Kdosi ale jejich konverzaci udal, došlo k potyčce s příslušníky přivolaných bezpečnostních složek a k zatýkání. Modrý v té době trávil dovolenou na horách s rodinou. Po zprávě o incidentu a s očekáváním vážných následků s úlevou k manželce pronesl: „To jsem měl štěstí, že už nejsem v reprezentaci.“ Mýlil se.
Vazební fotografie Bohumila Modrého, archiv P. Fabiniho
Protistátní skupina Modrý a spol.
Dne 22. března 1950 si i pro Modrého do jeho bytu přišli příslušníci Státní bezpečnosti. Brzy se stalo zřejmým, že nejde jen o výslech. Režimní špičky se rozhodly kritický hlas národních hrdinů z hokejového reprezentačního týmu umlčet. A Modrý coby nejslavnější z nich nemohl zůstat stranou. Naopak. Svou oblibou u domácího obyvatelstvo byl příliš nebezpečný. Bylo potřeba proměnit hrdinu ve vlastizrádce.
Proces s protistátní skupinou Modrý a spol. se konal za zavřenými dveřmi podle předem připraveného scénáře. Padla obvinění ze špionáže nebo z velezrady podle zákona č. 231/1948 sb., na ochranu lidově demokratické republiky. Bóža jako údajná „hlava spiknutí“ dostal nejtvrdší trest – vězení v délce 15 let. Hrozil mu dokonce trest smrti. Společně s ním bylo odsouzeno dalších deset hokejistů s rozsudky v rozmezí od 8 měsíců až do 14 let.
Jáchymovské peklo
Totalitní režim si pro dvojnásobného mistra světa přichystal pravé peklo. Z necelých pěti let, jež strávil ve vazbě a několika věznicích, téměř rok pobýval v jáchymovských táborech. Fyzické a psychické týraní dozorců jej nezlomilo, ale práce v uranových dolech bez ochranných pomůcek se fatálně podepsala na jeho zdraví. Často holýma rukama musel drtit a nakládat radioaktivní uranovou rudu, která se pak posílala do SSSR.
Vzhledem ke svému vzdělání navíc dobře věděl, s jakými následky je spojeno dlouhodobé vystavování se radioaktivnímu záření. Přesto si nikdy v kolektivu nestěžoval. Spoluvězňům dodával odvahu a pevně věřil, že spravedlnost nakonec zvítězí. A že se vrátí k milovaným dcerám a manželce. Milosti se nakonec dočkal od Antonína Zápotockého a v lednu 1955 byl propuštěn.
Zbývalo osm let
Domů se Bohumil Modrý vracel v zuboženém stavu. Už ve vězení se totiž začaly projevovat příznaky ozáření. Pocení, záškuby v těle, bolesti. Tělo prolezlé radiací sice statečně bojovalo, ale lékařům brzy bylo jasné, jak malá je naděje na zotavení. Přesto zápasil celých osm let, během kterých se věnoval rodině, práci, a ještě psal knihu zaměřenou na umění hokejových gólmanů. K problematice přistupoval vědecky a své rady začínajícím brankářům doplňoval o obrazové přílohy, precizně narýsované, s výpočty úhlů, náčrty vykrývání střel a podobně. Dokončené dílo, Školu hokejového brankáře, ještě stihl odevzdat, ale vydána pod jeho jménem za komunistického režimu být nesměla.
V posledních měsících jeho života u něj naplno vypukla leukémie, selhávaly mu játra i ledviny. Svůj poslední zápas Bohumil Modrý dobojoval 21. července 1963 v pouhých šestačtyřiceti letech. Muž, který pro svou vlast vychytal první titul mistrů světa v ledním hokeji, kterého oslavovali jako národního hrdinu, odcházel bez jakýchkoli státních poct. S vylhanou nálepkou zločince.
Příběh tím ale neskončil. Režim padl a díky rodině, historikům a těm, kteří nezapomínají, je jeho odkaz předáván dalším generacím. Odkaz sportovce, milujícího manžela, otce a bojovníka, jehož tělo umučili, ale který v duši zůstal svobodný. Dnes je o Bohumilu Modrém natočen dokument, vyšly publikace, byl po něm pojmenován hokejový stadion a v roce 2011 jej uvedli do Síně slávy IIHF. Věřím, že se k uctění jeho odkazu přidá i naše pátá městská část. Ostatně ve své době „nejlepší gólman planety“ zcela jistě náleží mezi významné místní rodáky.
Pavel Fabini