Do šaten veslařského klubu mají otevřené dveře všichni. Ti, kteří chtějí závodit, i ti, kteří se „jen“ chtějí hýbat a být v dobré partě.
Veslaři na Vltavě, foto Praha 5
Veslařský klub Smíchov se zrodil v roce 1927, takže příští rok sfouknou jeho členové z dortu sto svíček. S šéftrenérem Pavlem Knobem jsme si při té příležitosti popovídali o životě na vodě, úspěších sportovců nebo přáních, která k významnému jubileu mají. K rozhovoru se přidal i osmdesátiletý Josef Červinka, který s neutuchajícím elánem dorazil na pravidelný trénink se svými vrstevníky. Tentokrát pánové usedli na trenažér ve speciálním bazénu v útrobách loděnice. Veterán vesluje přes šedesát let. Je to moc krásný sport, který dá člověku vizi i životní styl, shodují se oba bez váhání.
Jaká je historie VK Smíchov?
Červinka: Po první světové válce začalo sokolské hnutí nabírat sílu a v Sokole Smíchov II se vytvořila sekce veslování. První dřevěná klubovna vyrostla poblíž železničního mostu, kde se tenkrát nakládalo uhlí na parníky. A před druhou světovou válkou, když se likvidovaly staré šatny na strahovském stadionu, se postavila tahle loděnice. Její aktuální podoba pochází někdy z roku 2008.
Jak si dnes stojí veslování v konkurenci ostatních sportů?
Bojujeme. Sportů je víc a víc. Naší hlavní činností je sportovní výchova dětí a mládeže. Ukázat jim, že pohyb a sport není jen námaha, ale i zábava, při níž potkají nové kamarády a užijí si hodně zábavy. Přijít se naučit veslovat mohou děti již od 9 let. Začít s veslováním se ale nemusí pouze v dětském věku, v naši loděnici probíhají i kurzy pro dospělé. Chceme to mít nastavené tak, abychom nebyli vyloženě sportovní kroužek, ale komunita, kam se lidé rádi vracejí.
Může tedy přijít zájemce tak říkajíc z ulice?
Ano. Příchozí nebo hobíci, jak říkáme lidem z ulice, si veslování můžou vyzkoušet, a když se jim zalíbí, zaplatí příspěvky, začnou chodit pravidelně. Mají zkušeného trenéra, který se o ně stará.
Jak těžké naučit se veslovat? Co by měl případný zájemce umět?
Děti se to naučí celkem snadno, základem je umět plavat. Jsme na vodě! Vesty na lodi nikdo nemá. Ani nemůže. Kvůli veslům. Na jaře k nám začali chodit páni radní z Prahy 5, kteří trénovali na tradiční červnové Primátorky. Tímhle sportem byli nepolíbení. Ale svědomitým tréninkem se adaptovali a začalo je to bavit. Na závodech obsadili druhé místo. Je to hrozně krásný sport, i když na něm možná na dívání pro laika nic zajímavého není. Ale ten prožitek!
Čím je pro vás krásný?
Červinka: Já bych řekl, že se vytvořila komunita, parta, máme k sobě vztah, jezdíme na soustředění, i do tanečních jsme spolu chodili.
Knob: Je krásný, protože je pestrý. Máme jednu loděnici, ve které se scházíme všichni. Kluci, holky, mladí, starší, veteráni. Fungujeme spolu, navzájem se učíme. A na vodě si můžete vybrat. Buď je někdo introvert, takže jede sám na skifu, v menší partě na dvojskifu nebo na čtyřce. Osma je královská disciplína! Sejde se osm lidí, respektive devět i s kormidelníkem, to už je velký organismus vyžadující disciplínu, respekt, formuje vás být platnou součástí týmu.
Červinka: Když se vám podaří v kariéře vyhrát osmu, to je ten nejlepší zážitek! Kolektivní radost je obrovská!
Jaké sportovní úspěchy jste vybojovali?
V průběhu let se to střídá nahoru dolu. Ale například loni jsme byli třetí v Českém poháru ve veslování v konkurenci 35 lodí. A našim juniorům se podařilo vyhrát celorepublikový pohár. Dva junioři se nominovali na srpnové mistrovství světa, které se pojede v bulharském Plovdivu.
Lze vašim týmům přes léto fandit někde v Čechách?
Červinka: Třeba v červenci na mistrovství republiky veteránů na rybníku Svět v Třeboni, která bývá označována za kolébku českého veslování. Právě z Třeboně pocházejí veslaři, kteří v roce 1952 na olympiádě v Helsinkách, kde zazářil i Emil Zátopek, získali první olympijské zlato v historii československého veslování.
Kudy vedla Vaše cesta k postu šéftrenéra ve VK Smíchov?
Červinka: Jeho maminka tady veslovala se mnou.
Knob: Když mi bylo deset let, přihlásila mě sem. Vydržel jsem rok, pak na nějakou dobu zvlčil. K veslování mě ale znovu přitáhla, tentokrát do Českého veslařského klubu na protějším Veslařském ostrově. Začalo mě to bavit. Později jsem přešel na Duklu a ve vrcholovém sportu a v reprezentaci jsem strávil deset let. Potom jsem si potřeboval odpočinout, jenže veslování mi chybělo, a tak jsem nastoupil jako trenér v Neratovicích. Odtud jsem se na chvíli vrátil do Dukly, nakonec se kruh uzavřel, a já zamířil na Tatrovku, kde příští rok oslavím deset let.
Veslování je vaše celoživotní láska.
Vytvoříte si ten vztah a máte to na celý život. Zamilujete se. Tady Pepa červinka je toho zářný příklad.
Jak často se dostanete k veslům?
Sporadicky, jelikož mám dvě malé děti, nezbývá moc kapacita. Ale stýská se mi po tom. Takže v létě se chystám sednout do lodi s pětiletou dcerou.
Při tréninzích na Vltavě se musíte dost proplétat v hustém provozu.
Členové sportovních klubů, veslaři a kanoisti, se snaží dodržovat zásady. Ale na Vltavě se vyskytuje čím dál více paddleboardů, vypůjčených lodiček, a dalších plavidel, které křižují řeku bez pravidel. Musíte mít oči na stopkách. My navíc máme tu nevýhodu, že jedeme pozadu. Proto nám kanoisti říkají couvalové, my jim cákalové, kvůli cákajícím pádlům.
Příští rok slaví klub stovku. Jaký dárek byste si přáli?
Líbila by se nám nějaká pěkná nová nebo zánovní loď. Ale je to velký finanční obnos. Top loď osma stojí dva miliony, což si nemůžeme absolutně dovolit. Takže obvykle kupujeme starší lodě. Teď sedíme v krásné klubovně, kde bychom si dovedli představit novou kuchyňku. Potřebovali bychom další motorový člun. Věcí máme habaděj. A doufáme, že po otevření Dvoreckého mostu se po čtyřech letech, kdy jsme žili prakticky na staveništi, konečně nadechneme, a ještě víc otevřeme veřejnosti.
O klubu
Oficiálně byl veslařský oddíl Smíchov II založen na sv. Václava dne 28. října roku 1927. Počáteční roky byly velmi skromné a lodní park čítal méně jak 5 lodí.
První loděnice byla nízká, jednopodlažní dřevěná budova postavena na letním cvičišti. Od Vltavy byla vzdálena okolo 400 m. U příležitosti Všesokolského sletu postavila Československá Obec Sokolská na svém pozemku naproti Žlutým lázním loděnici. V roce 1933 se podařilo oddílu získat podnájem v již zmiňované loděnici ČOS. Budova (vyřazená šatna ze Strahova) byla dřevěná stavba umístěna na betonových sloupech.
V objektu nebyla ani kanalizace ani voda. Po válce v roce 1946 byly klubu navráceny lodě v dosti špatném stavu. Od roku 1950 po zrušení Sokola a následném svěření sokolských jednotek pod velké průmyslové podniky, byl náš oddíl přejmenován na TJ TATRA SMÍCHOV.
Tyto drastické změny měly paradoxně kladný efekt na financování oddílu. Následně se podařilo dosáhnout zvyšování dotací na sport a později i na modernizaci loděnice včetně lodního parku.
Výrazněji se Smíchov sportovně představil v roce 1953. První mistrovský titul získaly v roce 1954 naše dorostenky. Od roku 1956 se naši závodníci začali nominovat do národní reprezentace.
Lodní park byl v té době ve špatném stavu. Spartak poté naštěstí zlepšil stav našeho lodního parku nákupem nových lodí. Proběhlo několik přístaveb. Nakonec byl klubu celý objekt loděnice prodán za symbolickou korunu. V roce 1969 byla zahájena stavba demontovatelného hangáru na lodě. V roce 1973 byla zahájena přestavba loděnice, která až na malé změny přetrvala dodnes.
Méně radostnou částí dějin naší loděnice byl požár, který propukl v roce 1984. Naštěstí se oheň nerozšířil na lodní park. Po roce 1989 změnil oddíl opět své jméno na SK Smíchov. Polistopadové roky v našem klubu byly sportovně úspěšné. Hlavně naše závodnice, ale i závodníci získali cenné umístění na domácích i zahraničních soutěžích. Na podzim roku 2001 se náš klub osamostatnil a změnil jméno na VK Smíchov.
V případě zájmu o trénink či více informací navštivte webové stránky www.vksmichov.cz nebo telefonicky kontaktujte hlavního trenéra Pavla Knoba na čísle 602 474 917.