Na přelomu roku uplynulo 35 let od první vojenské mise československé armády do zahraničí. Speciální protichemická jednotka v prosinci 1990 zamířila do Perského zálivu, kde zuřila válka mezi Irákem a koalicí 28 států v čele s USA. Strávila tam deset měsíců. Ladislav Sornas působil v roli zástupce velitele praporu pro logistiku. Později stál u zrodu Sdružení válečných veteránů ČR (SVV ČR), největšího spolku válečných veteránů u nás, jehož cílem je řešit pracovní, zdravotní a společenské otázky. Praha 5 se pak v roce 2011 stala první městskou částí v metropoli, která se spolu se sdružením ujala pořádání vzpomínkového aktu Dne válečných veteránů a obětí válek.
Vzpomenete si i po těch letech na misi v Perském zálivu?
Ne, že bych na to vzpomínal každý den, ale loni v prosinci, kdy jsme před 35 lety vyrazili do světa, ano. Je pravda, že to bylo poprvé, neměli jsme žádné extra zkušenosti, nikdo nevěděl, jak se to dělá. Ale na generálním štábu byla Sekce zahraničních vztahů, oddělení mírových sil, které vedl plukovník Valo, jenž uměl předvídat, plánovat.
V Zálivu jsme měli laboratoře, které dokázaly změřit i tak malinké podprahové množství, že tomu ani Američani nevěřili. Bylo nás kolem dvou set lidí, strávili tam deset měsíců. Celou naši misi platil král Saudské Arábie.
Už tomu, že se vláda odvážila v roce 1990 přemýšlet o vyslání speciální chemické jednotky, všichni tleskali. Chtěli jsme ukázat, že jsme dobří. Polovina tam byla dvacetiletých kluků a fungovali výtečně.
Kde všude jste byl, než jste zakotvil ve FN Motol, kde jste mj. založil odbor krizového řízení a dohlížel na rekonstrukci nemocnice a další stavby?
V bývalé Jugoslávii, pod praporem OSN 1992 – 93, OBSE 1997, měli jsme dobré jméno ze Saudské Arábie. V roce 2000 jsem působil v Kongu, kde zuřila občanské válka.
Jaký je návrat z armády do běžného života?
Když jsme se vrátili z Perského zálivu, tady se privatizovalo, kradlo, každý měl starosti, jak si co nejvíc urvat. Řešily se problémy, které se nám zdáli malicherné. Na misi se nám změnil pohled na věc. Jestli někdo přijde o deset minut později, to přeci není žádný problém.
A kudy vedla Vaše cesta mezi vojáky?
Chtěl jsem prázdniny podle toho, jak potřebuji já. Takže když přijeli verbovat, kývnul jsem. Já ale myslel, že jdu normálně na vojnu. Takže do armády jsem se dostal vlastně omylem. Ale nikdy jsem nelitoval. To, co mě naučili na vysoké vojenské škole, toho se držím dodnes. Pochopit, o co jde, že i říct nevím, je správná odpověď. Umím najít řešení jakéhokoliv problému. Škola byla zajímavá, naučili mě řídit lidi, aby mě nebylo líto lemplů, abych uměl trvat na tom, že se to udělá, a když ne, tak tě zavřu. Závazek mi končil v roce 2001, už se mi v armádě nechtělo zůstávat.
Jaká historii má Sdružení válečných veteránu?
Po roce od návratu ze Zálivu jsme se v Praze chtěli sejít, vidět se, popovídat si. Potřebovali jsme tenkrát ubytovnu pro mimopražské. Když jsme ji sháněli, dozvěděli jsme se, že jako občanské sdružení bychom to měli jednodušší. A tak jsme ho ve třech založili. Nebyl internet, abychom dali dohromady stanovy, jako vzor jsme použili ty z KSČ, která byli k mání, vynechali vedoucí úlohu a upravili je na moderní dobu. Později jsme si začali pomáhat, třeba shánět práci, získali jsme na to granty z EU, řadě bývalých vojáků jsme dali druhou šanci. Je to zvláštní banda, pořád je musíte dirigovat.
Kdo vlastně je válečný veterán?
Existuje zákon o válečných veteránech, který jsme iniciovali, specifikuje mj., jak dlouho musí být člověk v zahraniční misi, aby byl válečný veterán. Mise se rozdělily na nebezpečné a méně nebezpečné, tam je to 90 dní.
Našimi členy jsou váleční veteráni, vojáci v aktivní i mimo aktivní službu, muži i ženy, příslušníci československých jednotek, od roku 1993 českých nebo slovenských), účastníci zahraničních misí pod velením OSN, OBSE, NATO nebo EU. Důchodcům nebo invalidním důchodcům přispíváme v rámci dotací ministerstva obrany na nákup zdravotních pomůcek a dopravu, např. k lékaři.
Co válečné veterány nejvíc trápí?
Před lety byly problémy s prací. Nebyla nebo ji neuměli sehnat. Služba v armádě není napořád, my chtěli, aby se voják vrátil do civilu s nějakou výhodou. Aby mu armáda umožnila zvyšovat vzdělání, aby, než ho propustí, mu zařídila rekvalifikaci. Ale smysluplně. Mám v hledáčku práci, na ní si udělám rekvalifikaci. Moc to ale nefungovalo.
Zlepšilo se to?
Ne. To není jen úkol pro armádu. Ale pro možná i pro ministerstvo práce a sociálních věcí. Měli by brát zaměstnávání veteránů jako úkol společnosti. Veterán by nikdy neměl jít na úřad práce.
Mají lidi zájem o práci v armádě?
Myslím, že ne. Když jsme byli v Perském zálivu, panovala na to úplná jednota parlamentu, politických stran. Lidi si toho považovali, pomalu tím chlubili. Ale dneska je polovina pro Rusko, polovina proti. Kdyby se opravdu muselo mobilizovat, šli by lidé?
Mise pokračují i dnes, čeští vojáci slouží na Slovensku, Litvě, Lotyšsku, Kosovu. Máte radu pro ty, kteří jsou vysláni do zahraničí?
Myslím, že má smysl, aby odjeli, zkusili si nebezpečí, byli někde sami, kolem nepřátelé. Lidi by to měla zažít.
Co aktuálně zaměstnává sdružení válečných veteránů?
V březnu chceme uspořádat v parlamentu s podvýborem pro válečné veterány setkání na téma Ženy v armádě. Setkání pojmout jako poctu ženám, které slouží v armádě. Nic podobného ještě nebylo. Pořádáme již dvacet let Setkání Modrých baretů v Českém Krumlově, kde byla základna mírových sil OSN, kde se připravovali vojáci do zahraničních misí.
Úzce spolupracujete s Prahou 5.
Ano, především při organizaci a podpoře akcí spojených s připomínkou válečných veteránů, obětí válek a jejich rodin. Nejvýraznější formou jsou každoroční pietní a vzpomínkové akce ke Dni válečných veteránů v listopadu na náměstí Kinských. V roce 2011 byla Praha 5 první městskou částí v metropoli, která se ujala pořádání vzpomínkového aktu, vzpomínám na místostarostu JUDr. Petra Lachnita, který je každý rok při organizování pietního aktu. Městská část poskytla finanční příspěvek na realizaci pietních a vzpomínkových akcí, zapojuje se do sbírky na podporu válečných veteránů (např. symbolických květů vlčího máku), které organizuje nezisková organizace Vojenský fond solidarity. Veteráni sami často vystupují jako hosté a partneři při formálních vzpomínkových ceremoniích a veřejných událostech.
Jak vnímáte současnou světovou situaci?
Ještě jsme nikdy jsme nebyli tak blízko válečnému konfliktu, jako dnes, kdy se o tom mluví normálně jako o chlebu. Dřív se strašilo, ale nikdo se o válce vlastně pořádně neodvážil mluvit. Lidi by měli přemýšlet, netleskat každé kravině, nevěřit billboardům!
