Pražský golf začal v Motole. Před 100 lety Před 100 lety byl v Motole založen nejstarší český golfový klub. Vznikl na objednávku diplomatů vítězných mocností vedených britským vyslancem sirem G. R. Clerkem. Vláda se v něm angažovala prostřednictvím ministerstva zahraničí a obrany, které dalo souhlas s využitím pozemků vojenského cvičiště.
S rozjezdem klubu pomohli smíchovští průmyslníci v čele s Františkem Ringhofferem a Jaroslavem Jahnem. Společenský lesk klubu dodávali zakládající členové Edvard Beneš a Jan Masaryk, primátor Karel Baxa, generálové Zdenko Weinerek a Radola Gajda, bankéři Petschekové a Preissové a další. Jediným člověkem, který měl praktickou zkušenost s výstavbou a provozem golfového hřiště, byl František Ringhoffer, který hře propadl během svých obchodních cest do Anglie.
V parku svého sídla v Olešovicích na Benešovsku si před válkou postavil krátké hřiště a v Británii nechal vyškolit trenéra i sparring partnera pro celou rodinu. Ringhoffer se ujal faktického vedení spolku – a setrval v této roli 15 let. Byl autorem prvního návrhu hřiště i klubovny, zapojoval se do překladu Pravidel golfu, pětijazyčného Slovníčku golfových pojmů, sponzoroval vznikající nemajetné kluby, organizoval nejrůznější soutěže, financoval odměny, poháry a podobně. Klub vedl technokraticky – řídil jej na principu akciové společnosti, kde váha každého rozhodovacího hlasu odpovídala sumě vložených finančních prostředků.
Opuštěné motolské hřiště v roce 1938, foto Pětka
František Ringhoffer stál nejen u zrodu Golfového svazu ČSR, ale zúčastnil se i ustavujícího shromáždění Evropské golfové asociace (EGA) v Lucembursku. Dlouhodobě se marně snažil o sblížení se staršími kluby v Mariánských Lázních a Karlových Varech. Když se to koncem třicátých let konečně povedlo, přihlásily se oba k Německému golfovému svazu. Následující léta, spojená s přesídlením GCP do Klánovic, kde vzniklo nové hřiště s krásnou klubovnou, byla již labutí písní pražského golfu.
Leč zpět k motolskému hřišti. Hřiště vzniklo na starém vojenském cvičišti, jehož část armáda klubu pronajala. Rozkládalo se jihovýchodně od areálu dnešní Fakultní nemocnice Motol, zčásti pod nedávno vybudovanými objekty Dětské onkologie a Nemocnice Na Homolce. Jeho jihozápadní hranici tvořila obytná zástavba dnešní Kudrnovy ulice – až po křížení s ulicí U Hrušky; na jihovýchodě to byla přibližná trasa dnešní Brdlíkovy ulice.
Po výpovědi z Motola byla na místě klubovny v r. 1940 postavena sokolovna a plocha vlastního hřiště byla v 70. letech z valné části zastavěna sídlištěm Homolka. Spolehlivým vodítkem k přesnému polohopisu se stala fotografie z leteckého snímkování v roce 1938, objevená v archivu Vojenského kartografického ústavu v Dobrušce. Na ní je dobře patrný jak jeden z původních ústavů – v současnosti Infekční klinika, tak i areál hřbitova Kotlářka na východním okraji. Při opačné – západní – straně hřiště, ve vazbě na vilovou čtvrť, stávala klubovna, přenesená těsně před pořízením záběru do Klánovic. Při spodním okraji snímku je patrná nezměněná trasa Plzeňské ulice.
Od začátku 30. let se vedení klubu snažilo stabilizovat situaci hřiště buď uspořádáním vztahů s městem a vojskem, jejichž výsledkem by byl dlouhodobý pacht, anebo nalezením nové lokality. Obava, že město pozemky rozprodá na komerční výstavbu, byla stále reálnější. Postupně proto byly prověřovány možnosti výstavby na Závisti, v Suchdole, Chuchli, Jílovišti, Jevanech a na Chodově. Nakonec bylo rozhodnuto ve prospěch budoucího klánovického hřiště u Vidrholce.
Původní motolská klubovna, tedy club house a sokolovna, která nakonec vyrostla místo ní, foto Pětka
Situace v Motole se dále komplikovala. Hřiště prošlo rekonstrukcí při zkrácení v souvislosti se stavbou nové silnice k budoucí Lupusové nemocnici, o čemž výroční zpráva v roce 1935 uvádí: „Kousek za kouskem nám amputují z našeho hřiště… Nejprve zkrácená osmička, pak hráli jsme na dvojce přes hlavy dělníků a hromady písku, štěrku a jiných materiálů při stavbě nové silnice. Letos jsme opět nuceni hřiště zkrátiti. Mírně a ještě ohleduplně, zato však nezadržitelně nás v Motole vytlačují ze dveří…“
Rok po ukončení poslední sezony v roce 1937, jsou na fotografii zřetelně vidět už pouze bunkry a několik greenů, které však můžeme spíše jen tušit. Nicméně je zřejmé, že terén nebyl nijak masivně upravován, nýbrž využíván ve své přirozené formě a že ani po více než 10 letech provozu nelze na hřišti zaznamenat žádnou vzrostlou zeleň. Souviselo to i s přísnými limity, jimiž využití pozemků omezovalo zemské vojenské velitelství. V tehdejší smlouvě se totiž lze například dočíst, že „Golf- -Club smí uvedené pozemky používati pouze v době, kdy voj. oddíly na cvičišti necvičí, tj. v hodinách odpoledních; po celý den jen v neděli a ve svátek.“
Za války byla hra omezena – a po atentátu na R. Heydricha zcela zakázána. Po krátké poválečné euforii se začaly projevovat třídní rozmíšky mezi starými konzervativními členy na jedné a nastupující levicově orientovanou mládeží na druhé straně. Ty vyvrcholily nepřátelským převzetím GCP novým účelově založeným Českým golfovým klubem. Konec nastal krátce po „Vítězném únoru“ převedením golfu pod jednotnou tělovýchovnou organizaci Sokol. Ani ta však golfu z ideologických důvodů nepřála, takže byl po několika peripetiích roku 1952 definitivně zrušen a hřiště rozoráno.
Marné pokusy o obnovu golfu v Praze trvaly dalších 20 let, než byl doslova i obrazně vzkříšen – opět v Motole, byť na jiném místě, tedy na svahu Hliník nad tramvajovou vozovnou – shodou okolností opět na vojenských pozemcích. Stalo se tak sloučením rozptýlených pražských oddílů, skrývajících se při tělovýchovných jednotách Tatran Praha, Dynamo, Slavoj PZO a Konstruktiva. Z nich byla v roce 1969 vytvořena nová ryze golfová TJ Golf Club Praha, do níž o rok později vstoupil i nejpočetnější golfový oddíl Slavia Praha IPS. Tímto krokem bylo dílo obnovy dokončeno. Pod tradičním názvem GCP se začala odvíjet nová kapitola pražské golfové historie. Trvá dosud.
