Fontána, kterou při procházení náměstí 14. října lze jen stěží přehlédnout, původně stávala úplně jinde. A kromě potěchy oka kolemjdoucích měla i další účel, na který se často zapomíná.
Tento článek zve k zastavení se nad pozoruhodnou památkou, kterou v Praze míjíme. Odhalíme skrytý význam její výzdoby, přiblížíme si okolnosti jejího vzniku stejně jako příběhy lidí s ní spojených. Někteří ji zcela jistě znáte. Nachází se na Smíchově, v parku naproti Národnímu domu. Místní ji nazývají Medvědí fontána. Prameny dokládají, že se na Medvědí fontáně podílela dílna Jeronýma Kohla, významného sochaře z přelomu 17. a 18. století.
Pocházel z měšťanské a hornické rodiny usedlé v západních Čechách. Do Prahy přišel asi v roce 1652, v šestnácti letech. Vstoupil do učení k sochaři a řezbáři Ernestu Johannu Heidelbergerovi, žákovi věhlasného Adriana de Vries. Heidelberger získal zakázky u Albrechta z Valdštejna při výzdobě jeho malostranského paláce, ale známý je také sochařskou výzdobou hlavního oltáře františkánského kostela Panny Marie Sněžné.
V 50. letech 17. století se stal dvorním sochařem a z tohoto titulu vyhotovila jeho dílna v roce 1654 pohřební památník císaře Ferdinanda IV. Castrum doloris, jak se tyto efemérní stavby označovaly, umístili v pražské katedrále a na jeho vzniku se nejspíš podílel i mladý Kohl, který učňovská léta zakončil o čtyři roky později.
Potvrzení Jeronýma Kohla o převzetí části honoráře za práce na Medvědí fontáně
SOCHAŘ Z MALÉ STRANY
Během tovaryšských let pro Heidelbergera nejspíš nadále pracoval. Je ale možné, že po nějaký čas pomáhal se zakázkami i Janu Jiřímu Bendlovi. Osamostatnil se okolo roku 1675, kdy se stal malostranským měšťanem. Za sebou tehdy měl úspěšné realizace, mimo jiné i pro břevnovsko-broumovské benediktýny. Majetkové zázemí, měšťanský dům na Malé Straně, obdržel od vdovy Heidelbergerové a v roce 1680 se oženil s Kateřinou Severovou, s níž vedle dalšího domu vyženil i pohrobka, jednoho ze svých budoucích učňů Jana Bedřicha Kohl-Severu. Dva roky po svatbě se manželům narodil syn Antonín Jeroným, pozdější rytec.
Významnou zakázkou se tehdy pro dílnu staly sochy objednané malostranskými augustiniány. Plastiky sv. Tomáše a sv. Augustina vytesané z pískovce bývají pro koncepci a kvalitu provedení pokládány za jedny z nejlepších uměleckých výtvorů své doby. Možná i proto si Kohlovu dílnu vybral při budování své smíchovské rezidence Jan Jáchym hrabě Slavata, vnuk místodržícího defenestrovaného v roce 1618, slavného Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka.
POHÁDKOVÉ DĚDICTVÍ
Slavatové patřili k staročeským šlechtickým rodům a v pobělohorské éře se někteří příslušníci dočkali výrazného majetkového a společenského vzestupu včetně zisku hraběcího titulu. Coby druhorozený syn ale Jan Jáchym zpočátku bohatstvím neoplýval. Až sňatkem s Marií Markétou z Trautsonu se v tomto směru jeho situace o něco zlepšila.
Dvojice medvědů střežila i alianční rodový erb nad bránou do smíchovské zahrady hraběte Slavaty
Zásadní zlom pak nastal v roce 1673 se smrtí jeho bratra Ferdinanda Viléma, po kterém zdědil rozsáhlá rodová panství ve středních a jižních Čechách včetně zámku v Jindřichově Hradci nebo honosného malostranského paláce. Nové postavení se rozhodl demonstrovat stavbou impozantního letohrádku v tehdy vévodícím barokním slohu. V letech 1678 a 1679 proto skupoval pole, domy a zahrady na Smíchově, který svou blízkostí k Malé Straně a Pražskému hradu jeho záměru vyhovoval. Součástí letohrádku se totiž měla stát i rozlehlá zahrada s řadou architektonických, vegetačních nebo vodních prvků, dosahující až k břehu Vltavy mezi dnešním Jiráskovým mostem a mostem Legií. Dominovala jí pískovcová kašna vyhotovená v roce 1685, která se dochovala dodnes, jen již zdobí náměstí 14. října.
POSEIDON I MEDVĚDI
Kohlovo autorství dokládá jak signatura HK (Hieronymus Kohl), tak účetní materiál objevený v jihočeských archivech. Kašna sestává ze symbolických tří pater, kdy nejvyššímu vévodí figur Poseidona neseného třemi delfíny a třímajícího trojzubec. V obou případech se jedná o typické atributy tohoto starořeckého boha moří, jenž zde odkazuje na vodní živel a zastupuje tak první ideovou rovinu díla. Pozoruhodné je zejména esovité prohnutí jeho svalnatého těla, posilující zdánlivou snahu o zachování stability
Druhá ideová rovina je zastoupena trojicí medvědů v úloze atlantů podpírajících střední nádrž, z níž voda protéká otvory v ústech čtyř výrazných maskaronů (zdobných lidských tváří). Pozice medvědů evokuje snahu udržet masu pískovce nad nimi, ale také vyhnout se kontaktu s vodou. Zajímavé jsou i pohledy šelem jakoby komunikujících s okolím. Je třeba si uvědomit, že výběr zvířat v žádném případě nebyl nahodilý. Naopak. Souvisel s důležitou myšlenkovou kategorií tehdejší aristokracie.
SPŘÍZNĚNI UROZENOSTÍ
Touto kategorií byla urozenost, tedy příslušnost osob ke šlechtickému rodu, přičemž šlechtictví mělo velmi propracovanou hierarchii. Zkrátka nebyl šlechtic jako šlechtic. Obecně se pak cenila starobylost rodové urozenosti, případně spříznění s některým z dávných aristokratických rodů. A právě na něj měli na kašně umístění medvědi coby rodová zvířata Slavatů odkazovat.
Stali se jimi teprve v roce 1629, kdy císař Ferdinand II. svým majestátem svolil Vilému Slavatovi používat označení „vladař domu hradeckého“, čímž mělo být deklarováno nástupnictví Slavatů jak po vymřelém mocném rodě Rožmberků, tak po jejich taktéž vymřelých příbuzných pánech z Hradce, z nichž pocházela Vilémova manželka Lucie Otýlie. Spolu s tím císař Slavatům rozšířil erb o dva medvědí štítonoše, rodové zvíře Rožmberků, čímž bylo slavatovské nástupnictví manifestováno také vizuálně.
RODOVÉ PROKLETÍ
Ve skutečnosti se tím Slavatové označili za spřízněné i s italskými Orsini, kteří své šlechtictví a svůj původ odvozovali od starověké římské patricijské rodiny. Spřízněností s rodem Orsiniů (či Ursiniů) se totiž honosili právě Rožmberkové, a to na základě takzvané ursiniovské legendy. Na jejím základě přijali do svého erbu ony medvědí štítonoše, neboť latinsky ursus znamená medvěd. Slavatové se tak mohli prezentovat jako nositelé odkazu starořímského rodu, ze kterého hned několik osob dosedlo na papežský stolec.
Iniciátorem vzniku ursiniovské legendy byl nejspíš Oldřich II. z Rožmberka, otec známé Perchty z Rožmberka, ztotožňované s postavou bílé paní, kterou ještě za jejího života přes její snažné prosby neuchránil před násilnickým manželem. Podle některých pověstí tím započalo i rodové prokletí, kterému bývá přičítáno vymření obou jihočeských rodů Rožmberků i pánů z Hradce na počátku 17. století. Ostatně tragicky dopadli i nositelé jejich odkazu Slavatové z Chlumu a Košumberka.
SMÍCHOVSKÉ MEMENTO
Sám Jan Jáchym si své honosné smíchovské letní sídlo moc neužil a zemřel už v roce 1689. Ani jeden z jeho šesti synů se přitom nedožil dospělosti. Jeho bratr František Leopold zemřel o dva roky později a další z bratrů Jan Karel, poslední mužský žijící příslušník Slavatů, zemřel bez dětí v roce 1712.
Tři roky předtím odešel na věčnost sochař Jeroným Kohl, jehož dílna tvořila přes tři desetiletí a zanechala po sobě desítky uměleckých děl zhotovených mimo jiné pro řeholní společenství, městské reprezentace, aristokratické rody i panovnický dvůr. On sám získal hodnost dvorního sochaře, zhotovil dodnes obdivovanou monumentální kašnu na nádvoří Pražského hradu a je spojen i s dvěma sochami na Karlově mostě.
A Medvědí kašna na Smíchově? Ta pro nás zůstává připomenutím věhlasného umělce barokní éry, ale také mementem odkazujícím na pomíjivost bohatství a moci stejně jako na tragické osudy tří staročeských aristokratických rodů.
Pavel Fabini