Ivan Mládek do dnešního dne napsal více než šest set písniček, z nichž některé v českých zemích zlidověly (Dáša Nováková, Jožin z bažin, Prachovské skály, Jez, Linda a další), natočil 13 LP, 35 CD, vyšlo mu 13 humoristických knížek a 14 posterů jeho „antiperspektivních“ olejů. A se svým Banjo Bandem odehrál tisíce představení.
Jedna z vystavených plastik, foto Praha 5
Kromě všech svých hudebních a humoristických aktivit je také autorem patentu na Guitariano – první sériově vyráběný keyboard pro kytaristy, který byl poprvé představen veřejnosti na Světové výstavě hudebních nástrojů v Anaheimu v USA v r. 2001. V současné době se Ivan Mládek věnuje především výtvarné činnosti a koncertování se svým Banjo Bandem. Některé jeho práce nyní můžete vidět ve smíchovském letohrádku Portheimka.
Nač se můžou těšit návštěvníci Vaší nové výstavy, která v letohrádku Portheimka potrvá do 28. června?
Kromě mých výtvarných poklesků na krásné práce novoborských sklářů, tvořících pro celý svět pod značkou Kolektiv Ateliers. Na to, že ztvárnili některé mé věci, jsem pyšný, v jejich provedeni se líbí i mně.
V čí hlavě se nápad ukázat svoje práce na Smíchově zrodil?
V hlavě pana exministra Jiřího Pospíšila.
Jak vzniklo spojení s novoborskými skláři s Kolektiv Ateliers, kteří se nechali inspirovat Vašimi obrazy?
Když jsem si k nim do Novém Boru přijel před osmi léty koupit slánku. Slovo dalo slovo, pozvali mě k nim na Mezinárodní sklářské sympozium a na něm mi pak navrhli přenesení některých mých olejů do skla. Samozřejmě jsem hned rád souhlasil, byla to pro mě pocta, to byla zcela jiná nabídka než ta od Městského úřadu v Olomouci! Chtěli, abych postavil na Horním náměstí obrovskou sochu Dáši Novákové z olomouckých syrečků. V takové nabídce jsem viděl spíš urážku než poctu. Nepříjemná práce, smrad, žádná trvalá hodnota.
Na čem v současné době pracujete?
Teď momentálně na obraze Tramp si opéká buřta. Ne Trump, ale tramp, český čundrák.
Kde berete inspiraci, a stává se někdy, že múza prostě dojde?
Na žádnou inspiraci jsem nikdy nečekal, v mém případě by to byla ztráta času. Všechny ty dadaismy, absurdity a gagy – čili voloviny – musím pracně vymýšlet u stolu, v posteli nebo při jízdě autem.
Podle čeho se vy, jako všestranný umělec, rozhodujete, kterému oboru se zrovna budete věnovat? A jaký si momentálně nejvíce užíváte?
Od svých sedmdesátin, čili skoro patnáct let, už jen maluju nebo mlátím na pódiích do banja. Psaní textů, televizních scénářů, povídek a také vystupování v médiích jsem pověsil na hřebíček. Ne, že bych zanevřel na televize, rádia a různé vydavatele, mám na ně hezké vzpomínky, ale rozhodl jsem se už trochu hospodařit s časem. Život se mi krátí, ani se nenaději a bude mi sto.
Kde můžou zájemci v nejbližší době vidět Vaše práce a slyšet Vaše písničky?
Sám se musím pořád dívat na https://www.mladekivan.cz/ tam všechno je. Jednou se na náš web nepodívám a šup! Už jsem někde v lese, kde není signál a zaskakuje za mne v Banjo Bandu Václav Hudeček, který hraje na banjo hrozně špatně.
Kapela Ivana Mládka, foto Archiv Ivana Mládka
Je něco, co byste chtěl vyzkoušel?
Všechno jsem už vyzkoušel, jen jsem ještě nebyl ve vězení. Ale rád si toto povyražení odpustím. Ačkoliv člověk nikdy neví, kolikrát stačí málo. Dám si pár panáků, sednu do auta, nějaká opilá bába mi skočí pod kola – a už dva roky chodím pěkně na Borech po dvoře s koulí u nohy.
Který umělec Vás nejvíce ovlivnil a formoval?
Mám úchylku „radši blbě jako já, než skvěle jako už někdo“. O dobré malíře se spíš zajímám proto, abych nemaloval jako oni, a ne abych je pajcoval. V muzice mi to moc nešlo, na to jsem se v mládí do starého jazzu moc zamiloval. Ovlivnili mě Fats Waller, Django Reinghardt, malé formace Beny Goodmanna. Banjista mě žádný neovlivnil a neformoval, protože jsem nejlepší já. Nikdo mi nezávidí, protože to kromě mne nikdo neví.
Vaše tvorba je charakteristická tím, že záměrně porušuje klasická pravidla lineární perspektivy a místo toho používá „obrácenou“ nebo deformovanou perspektivu. Jak Vás to vlastně napadlo?
Už jsem to sice několikrát na sebe částečně vykecal, ale odpovím tedy trochu podrobněji …inu, někdy na začátku sedmdesátých let časopis Mladý svět otiskoval moje první duchaplné písničkové texty a kreslíři humoristé z jejich výtvarné redakce věděli, že občas nakreslím v hospodě nějaký ten vtípek. Prozradili to jejich šéfredaktorce paní Čermákové a ta si hned přála, abych ke každému svému otiskovanému textu něco nakreslil. Moc vykreslený jsem nebyl, technicky jsem byl vybaven tak na pivní tácky, a ne do časopisu s obrovským nákladem, ale sympatické paní šéfredaktorce jsem vyhověl. No a u písničky Rychlík jede do Prahy mě štvalo malovat trať, která se v dálce sbíhá a vagóny, které se do dálky pořád zmenšují – a tak jsem to prostě otočil.
Malování se věnujete od 80. let, díky čemu?
Sem tam jsem něco stydlivě načmáral nebo namatlal už v dětství, táta skvělý malíř se mě snažil pro malování získat, ale já se nedal. Pohltil mě klasický jazz. Až když jsem v osmdesátých letech díky jednomu naivně namalovanému vtípku dostal nabídku vystavovat v galerii naivního umění v Západním Německu, vzpomněl jsem si na svou žertovnou antiperspektivu a do malování se pustil víc. Pro neustálé zájezdy s kapelou jsem zpočátku obrazy po hotelích jen vymýšlel a do detailu kreslil a můj kamarád akademicky malíř Mysliveček je ve svém atelieru mistrovsky vybarvoval. I po naší spolupráci jsem sám s antiperspektivou nějaký čas pokračoval, ale pak postupně přecházel na „akční minimalismus“, „posunismus“, „umělecké rýsování“ a další svoje podstyly. Ale nenechte se tímto zdánlivě promyšleným členěním mýlit, nejen svými náměty, ale i svými styly mi šlo a stále jde hlavně o legraci, vzdálen snaze o umění jsem se nikdy nepovažoval za malíře, ale znovu opakuji, že jen za malujícího baviče.
