Školka V Úvalu běžně přijímá děti s nějakým handicapem. „Společně hledáme cesty, jak to udělat, aby to šlo. Musíme ale bezpečně vědět, kdy už je situace nad naše síly. Opravdu si nemyslíme, že zachráníme celý svět,“ říká její ředitelka.
Mottem Kateřiny Věrtelářové i celého týmu školky je: „Sice jako učitelka neodpovídám za to, co přesně které dítě ten den zvládne a naučí se, ale stoprocentně odpovídám za to, jak se ten den u nás cítí a co prožívá.“
Školka V Úvalu pořádá i letní tábory, kterých se účastní děti i rodiče. Kateřina Věrtelářová je na snímku druhá zprava, foto Kateřina Věrtelářová
Vaše školka přijímá i děti s různými hendikepy. Co vás k tomu přivedlo?
Chceme tvořit otevřenou komunitu pro všechny, kdo v ní chtějí být. Má to ale i hluboký osobní rozměr. Když se mi narodila autistická dcera, život se mi obrátil naruby. Tehdy byla informovanost úplně jiná než dnes. Sama jsem si prošla strachem, nejistotou a složitým hledáním pochopení. Inkluzi proto u nás nevnímáme jako tabulkovou povinnost, ale jako naprosto přirozenou věc. Věříme, že pestrost děti obohacuje, a že každé dítě si zaslouží maximum příležitostí k rozvoji.
S jakými diagnózami máte ve školce děti?
Předškolní věk je doba, kdy se většina diagnóz teprve vynořuje. Mateřská škola bývá prvním místem, kde se děti potkávají s větším kolektivem vrstevníků a kde se odlišnosti poprvé výrazněji projeví. My učitelé v tom pro rodiče často hrajeme roli důležitých průvodců a poradců.
Rukama nám prošly a procházejí děti s poruchami autistického spektra, ADHD, syndromem fragilního X, vývojovou dysfázií, logopedickými vadami, ale i s tělesným a zrakovým postižením nebo Duchennovou svalovou dystrofií. Úzce spolupracujeme také s diabetologií ve FN Motol, takže běžně integrujeme děti s diabetem či dietními omezeními.
Když vidím strach v očích rodičů, kterým se pod tíhou diagnózy hroutí svět, vzpomenu si na rok 1988. Tehdy jsem jako začínající učitelka potkala holčičku s rozvíjející se svalovou atrofií. Její rodiče ani já jsme vůbec netušili, co bude dál. Z téhle holčičky vyrostla úžasná žena, která je úspěšná ve své profesi a předloni tančila na vozíku ve StarDance pro Paraple! Přiznávám se, proplakala jsem to. Pro nás i pro rodiče je to živoucí důkaz, že startovací čára ve školce sice může být klikatá, ale limity v životě neexistují.
Máte pro přijímání těchto dětí nějaká omezení?
Samozřejmě, že máme svá omezení. Prvním z nich je prostor. Jsme malá škola a nejsme plně bezbariéroví. Chybí nám například klidová místnost, kde by děti mohly v klidu získat zpátky vládu nad svým tělem a emocemi. Kvůli tomu jsem už zrušila i vlastní ředitelnu. Proměnila jsem ji na menší klidovou zónu a zároveň pracovnu pro individuální i skupinovou práci s dětmi, ale stále je to málo.
Druhým limitem jsou naše personální kapacity. Vždy si musíme dohledat informace, sednout si s rodiči, týmem, třeba i s lékařem a na rovinu si říct, zda situaci zvládneme a zda to bude ku prospěchu dítěte i ostatních. Nikdy to není jen mé manažerské rozhodnutí, každý z týmu má prostor se vyjádřit. Společně hledáme cesty, jak to udělat, aby to šlo. Musíme ale bezpečně vědět, kdy už je situace nad naše síly. Opravdu si nemyslíme, že zachráníme celý svět.
Zahrada školky je místem četných dětských aktivit, foto Praha 5
I z vašich slov je zřejmé, že soužití hendikepovaných dětí s ostatními, zejména ze začátku, můžou provázet komplikované situace. Nemají z nich ostatní rodiče obavy? Jak takové situace zvládáte?
Obavy rodičů jsou lidské a zcela pochopitelné. Často se ptají: Nemůže to moje dítě nějak zabrzdit? Budete mít čas na všechny děti? A nejčastější obava se týká bezpečnosti, bojí se fyzického ublížení. Nalijme si čistého vína, k takovým situacím občas dochází. I když jako učitelky a asistentky – které jsou našimi největšími partnery a pomocníky – rozhodně nesedíme na židli, někdy v té vteřině zasáhnout nestihneme. Pak řešíme následek.
Ale i z toho se dá vzít to dobré. Soužití v reálném světě zkrátka není vždycky růžové. Ublížit nebo kousnout může i dítě zcela zdravé, které zrovna jen testuje své limity a hranice. Právě na těchto krizových situacích se děti učí důležité věci pro život. Učí se předvídat riziko a vyhýbat se mu.
Mateřská škola je vlastně první a zároveň poslední místo v životě, kde se lidé potkávají přirozeně a bez selekce. Později už je systém často rozdělí. Ukazujeme dětem i rodičům, že přítomnost dětí se speciálními potřebami ty ostatní nebrzdí – naopak je nesmírně rozvíjí. Naše skvělá hodnocení na Googlu nebo osobní zprávy z našich společných hor a táborů jsou toho důkazem.
Jak děti zvykáte na spolužáky se speciálními potřebami?
Jedním z možných klíčů je naše individuální a neomezená adaptace, která staví na dohodě mezi rodiči a školou. Děti mají přirozený dar brát věci tak, jak jsou. Když vidí, že jedno z dětí potřebuje s něčím pomoci nebo reaguje jinak, nevytváříme z toho tabu. O věcech mluvíme citlivě a přímo. Učíme děti vzájemnému respektu v každodenních situacích – při hře, u jídla i při odpočinku. Odlišnosti díky tomu brzy přestanou vnímat jako téma. Navíc se i zdravé děti potřebují naučit zpracovávat své emoce, těžit ze svých silných stránek a posilovat ty slabé. V tomhle je ta práce s každým dítětem úplně stejná.
Před devíti lety k nám nastoupila holčička. Od začátku bylo jasné, že věci nefungují standardně, ale diagnózu se dlouho nedařilo určit. Roky u nás nebyly jednoduché, ale ona měla srdce na dlani a všechno se zvládlo. Teprve po nástupu do školy se ukázalo, že jde o syndrom fragilního chromozomu X s mírnou mentální retardací.
Dnes je jí dvanáct let, chodí do speciální školy, ale s tatínkem s námi dál jezdí na tábory a hory. Navíc k nám dvakrát týdně chodí odpoledne „pomáhat“. Proč? Protože se u nás cítí chtěná a užitečná. A pocit, že vás někde chtějí a že jste užiteční, potřebuje zažít každý z nás – je to velmi léčivý pocit. Rodiče zdravých dětí v naší komunitě tak na vlastní oči vidí, jak hluboký smysl toto lidské propojení má.
Na webu uvádíte, že výukový program je založen na metodách Kritického myšlení (RWCT). Co se pod tímhle pojmem skrývá?
„Metody RWCT mě osobně provázejí už od počátku tohoto století, kdy moji dceru v první třídě učila velmi osvícená paní učitelka právě tímto způsobem. Metody mě natolik uchvátily, že jsem je velmi rychle přenesla do našeho školkového kolektivu. Dnes s nimi pracujeme již mnoho let a všechny naše učitelky prošly minimálně základním kurzem. Některé se vzdělávají dál a přinášejí do týmu stále nové podněty.
„Něco vědět totiž znamená, že také vím, jak se daná znalost používá v reálném životě.“ V předškolním věku jsou klíčové dovednostní kompetence. Věříme, že cesta poznání je v tomto věku mnohem cennější než poznání samo. Metody kritického myšlení nám pomáhají učit děti přemýšlet, klást otázky, třídit informace a nebát se odpovídat – i nesprávná odpověď je velmi cenná, protože nás posouvá dál. Učíme se spolupracovat, umět vyslechnout druhé, pasivně nepřijímat fakta a utvářet si vlastní názor.
Základem je demokratický přístup ke všem. Dětem nedáváme laciné, hotové odpovědi. Raději je citlivým vedením a komunikací navádíme k tomu, aby na řešení přišly samy. Naším cílem je, aby se každé jednotlivé dítě rozvíjelo na maximum svých aktuálních možností a schopností. Sice jako učitelka neodpovídám za to, co přesně které dítě ten den zvládne a naučí se, ale stoprocentně odpovídám za to, jak se ten den u nás cítí a co prožívá.“
Vaše školka se snaží o to, aby se na jejím chodu podílely i rodiny žáků. Jak se vám v téhle disciplíně daří?
Daří se nám to skvěle, protože ta rodinná atmosféra u nás není jen marketingová fráze. My tou rodinou totiž sami jsme. Mně je 58 let a tuhle naši maličkou školku s kapacitou 35 dětí jsme si kdysi vysnily s mojí maminkou Miládkou. Příští rok jí bude 80 let, ale obě školku stále společně provozujeme. Moje máma je tu V Úvalu doslova místní legendou. Když rodiče vidí tento náš osobní vklad, přirozeně se stávají součástí naší fungující komunity.
Pravidelně pořádáme společné akce a ta soudržnost je až neuvěřitelná. Když například vyhlásíme zahradní brigádu, sejde se nám na ní vždycky mnohem více lidí než pracovního náčiní. Zato se u toho ale sní přes sedm kilo buřtů! Naše výtvarné dílny dalece překračují hranice pozemku školy a naše společné lyžování a letní tábory jsou pak už jenom třešničkou na dortu – letos nás bylo na horách přes sto a na táboře přes osmdesát.
Propojení ale funguje i v běžném školkovém dni. Velmi rádi využíváme jedinečných silných stránek rodičů, aby dětem přímo ve výuce předali kus toho, co sami ovládají. Když vím, že je jedna z maminek překladatelka ze znakového jazyka, ráda ji pozvu, aby ho dětem přiblížila, když k nám chodí rodina z jiné země, přijde nám představit svou kulturu a tatínek stavař zase dětem ukáže, jak se projektuje a staví opravdový most.
Fungujeme tak dlouho, že už dávno učíme děti našich dětí. Dospělí se k nám vracejí, protože vyhledávají místo, kde jim v dětství bylo dobře. A recept? Jednoduše jsme k sobě slušní, tolerantní, respektujeme se a máme se rádi. Nic složitějšího v tom nehledejte.
Máte dvě třídy, jejichž žáci se většinu dne mohou libovolně prolínat bez ohledu na věk. Není to pro učitelky příliš náročné?
Díky našemu architektonickému uspořádání budovy si můžeme brát z homogenního i heterogenního systému to nejlepší a potlačovat jejich nevýhody. Když je to vhodné, dělící dveře mezi třídami vůbec nezavíráme. Když naopak potřebujeme pracovat cíleně podle věku, stěnu zavřeme, případně se rozdělíme na ještě menší skupinky, k tomu se skvěle hodí má bývalá ředitelna.
Je to samozřejmě náročné na přípravu a logistiku. Učit v tandemu a neustále si sdílet myšlenky, nápady, materiály i metody je disciplína, která v našem školství stále není úplně obvyklá. Bez neustálé vzájemné komunikace to zkrátka nejde. Ale právě v tom spočívá to skutečné partnerství a vstřícnost – ve schopnosti využít dovednosti druhého pro chod celku. To vytváří tu naši fungující komunitu a ten genius loci, který u nás každý hned mezi dveřmi ucítí.
Uvádíte, že jedním z cílů školky je i to, aby každé dítě bylo platným členem týmu. S tím bývá problém i u podstatně starších dětí a kolikrát i u dospělých…
K tomu, abyste byli platným členem týmu, musíte vy i vaše okolí znát své silné i slabé stránky a vědět, jak a kdy je správně využít. V mém dospělém týmu to funguje tak, že když je jedna kolegyně skvělá na angličtinu, služby v rozvrhu přizpůsobím, aby mohla učit i ty mladší. Když někdo něco skvěle umí, má z toho mít užitek celá školka.
A přesně takhle je to u nás i s dětmi. Když děti poznají, v čem jsou dobré a co mohou týmu nabídnout, problém se zapojením je vyřešen.
Nejlepší na tom je, když děti samy zjistí, kde je trochu tlačí bota. Zjistí, že je vlastně fajn využít pomoci někoho jiného – třeba i kamaráda, se kterým si normálně tolik nehrají – k tomu, aby jim s danou věcí pomohl, a úspěch tak měli oba. Vzájemné prolínání dětí různého věku i dispozic jim dává neuvěřitelnou svobodu najít si v tom velkém týmu své pevné a užitečné místo.
Vy také říkáte, že učíte děti myslet. Jak se vlastně dá naučit myšlení?
Tím, že jim neustále nepředžvýkáváme hotové pravdy a hotové odpovědi. Naučit děti myslet neznamená nalít jim do hlavy encyklopedické znalosti. Znamená to vytvořit bezpečné prostředí, kde mohou bez strachu pochybovat, objevovat a klidně i chybovat.
Učit se myslet znamená klást správné otázky. Když se nás dítě zeptá: „A co myslíš ty? Odkud se ta voda bere? Vzpomeneš si, co se stalo, když jsme minule dělali pokus s vodou?“ Tím v dětské hlavě nastartujeme proces propojování informací. Nutíme je hledat souvislosti, obhajovat si svůj názor a zároveň se učit naslouchat názorům druhých.
Svět se dnes mění neuvěřitelnou rychlostí. Informace, které se děti naučí nazpaměť dnes, mohou být zítra zastaralé. Ale schopnost kriticky myslet, vyhodnocovat rizika, spolupracovat, komunikovat a zachovat si zdravou sebeúctu – to je výbava, která jim v životě zůstane navždy. A to je to nejdůležitější, co jim u nás, s mojí mamkou a celým naším skvělým týmem, chceme do života dát.
Dětem v situacích, kdy jsou nešťastné, často říkám jednu větu: „Prosím, mluvte se mnou. Opravdu ráda vám pomohu, ale když nevím, co se stalo, mohu vás jenom obejmout.“ Ono to vřelé objetí mnohdy stačí, ale když díky dobré komunikaci ještě víme, co ten druhý konkrétně potřebuje, vzniká tak pocit naprosté důvěry, partnerství a opravdového bezpečí.