Od přelomu 18. a 19. století funguje nepřetržitě hostinec, který známe pod názvem U váhy. Za minulého režimu patřil podnik mezi vyhlášené špeluňky, které měly otevřeno od šesti hodin ráno.
Hostinec U Šrobařů zvenku působil spíše jako cukrárna, než jako hostinec.
Současní majitelé Měšťanského hostince U Váhy uvádějí, že první písemná zmínka o domě je starší než 300 let, na mapě Smíchova je jasně zakreslen v roce 1713, kdy byl v majetku Schwarzenberků. Dávní majitelé by dnešní interiér svého hostince už jistě nepoznali. Kdo ale v minulosti podnik vlastnil?
Hostinec U Váhy Václava Fišera
Měšťanský hostinec U Váhy na Smíchově je dnes nejdéle fungující hospodou v této městské části. Její historie sahá do 18. století, během tří století se tady vystřídalo mnoho majitelů a výčepních, ale pravděpodobně nejdelší éra je spojena s Václavem Fišerem, který se o lokál staral od první republiky až po totalitní éru komunismu. Právě za něj se změnil název z historického označení U Škrobařů na dodnes užívané U Váhy. Důvodem změny byla jednak potřeba komunistů přetrhnout pouto s někdejším světem drobných živnostníků, a pak také fakt, že původní název byl ve své době poněkud anachronismem, zatímco městskou váhu naproti hostinci tehdy všichni smíchovští obyvatelé znali.
Dva dny před Vánocemi roku 1917 koupili hostinec U Škrobařů i s celým činžovním domem manželé František a Marie Paškovi, a to od předchozích majitelů hokynáře Jana Pavlise a jeho ženy, rovněž Marie. Nemovitost (hostinec a sousední činžovní dům) byla oceněna na 110 000 rakouských korun a to, jak čteme v dobové kupní smlouvě, „se vším právem a příslušenstvím, zejména se zařízením pro živnost hostinskou a výčepnickou, potřebným tamtéž se nalézajícím, tak jak toto ve zvláštním oběma stranami podepsaném seznamu před vyhotovením této smlouvy bylo popsáno a zaznamenáno, vše tak, jak tento dům sami drželi a užívali aneb držeti a užívati oprávněni byli…“
Zimní momentka z roku 1985 ukazuje nejen podobu hostince za socialismu, ale přibližuje také tehdejší zimní módu a automobilový park škodovek a žigulíků. Zcela vpravo jsou vidět zadní světla autobusu Škoda ŠM 11.
Na zkušenou do hospody
Paškovi současně souhlasili, aby lokál nadále vedl stávající hostinský Alois J. Weil, nicméně se tu z nejasných důvodů dlouho nezdržel. Ve 20. letech provozoval lokál Josef Stožek, jehož pravděpodobně roku 1932 nakrátko vystřídal Zdeněk Kříž. Vnuk a současně jmenovec Zdeňka Kříže svého dědečka nezažil, ale jeho – bohužel už též zesnulý – tatínek mu vyprávěl, že si jako malý chlapec pamatoval pokojík v prvním patře, kde spával. Kříž prý původně na Smíchově prodával likéry, nicméně u Váhy dlouho nepůsobil, na počátku 30. let podlehl tuberkulóze.
Poté už následovala éra Václava Fišera. Vyprávěla nám o něm jeho neteř, takřka devadesátiletá, nicméně neobyčejně vitální dáma Jaroslava Holá: „Václav Fišer si namluvil sestru mojí maminky, tetu Růženu. Ony byly z pěti holek a neměly jednoduché dětství, maminka jim umřela, otec, který navíc přišel o ruku, se znovu oženil. A tato macecha byla pěkně ostrá. Protože čekali dalšího potomka doslova ‚prodala‘ tři holky, ještě děti, sedlákovi do služby.“ Mladé dívky zkrátka musely pomáhat rodinnému rozpočtu velmi brzy.
Růžena se díky tomu později dostala právě na výpomoc do kuchyně v hostinci U Škrobařů, který vedl Václav Fišer. Zprvu zde jenom pracovala, ale brzy jiskra přeskočila. Fišer byl vdovec s malým synkem, jeho první žena, podle pamětníků velice krásná, zemřela v mladém věku. A tak si nakonec namluvil tuto Růženu. „Já jsem byla takovej malej chcípáček tehdy, špatně jsem jedla a moje maminka se s tetou Růženou dohodla, že budu do té hospody chodit na víkend vypomáhat,“ pokračuje paní Holá.
Okurky ze třetího schodu
„Sbírat půllitry, vysypávat popelníky, kartáčem čistit keramické podtácky, večer zamést a tak. A také jsem měla dělat trochu společnost mladšímu synovi Fišera, protože tam byl sám, jmenoval se Láďa. Nastupovala jsem každý pátek v pět hodin, chodila jsem někdy tak asi od roku 1949. Ale mně se tam nelíbilo, teta Růža na mě byla docela zlá, starala se o hospodu, ale o nás děti vůbec. Maminka mě tam dala hlavně proto, že si myslela, že v hospodě nebude nouze o jídlo, jenomže teta nám nikdy žádné nedala.
Jaroslava Holá si v dětství U Šrobařů odpracovala své.
Nebýt pana Fišera, tak jsme snad s Láďou umřeli hlady. On nám nechával svačiny pod pípou, pak jsme s nimi chodili na půdu, aby nás teta neviděla. Strýc měl kolem výčepu police s různými dobrotami, tyčinky, sušenky, slané věci, prostě věci pro štamgasty. A z toho nám občas dával mlsání. Nebo někdy nějaký host chtěl, abych mu přinesla pivo, to potom strejda Fišer povídal: ‚Tak když sis ji vyžádal, tak ji taky odměň!‘ A ten host říkal: ‚Když neucintne, tak dobře, dostane…‘ To jsem se samozřejmě snažila a dostala pak třeba nějakou čokoládovou tyčinku. Ještě si pamatuju, jak jsme tetě kradli okurky. Vzadu v lokále byla kuchyň a vedle sál, odkud se dalo jít do sklepa. A tam my jsme chodili tajně na nakládané okurky, měla je na třetím schodě. Láďa jich vždycky pár vytáhnul a s těmi jsme potom zase pelášili na půdu, kde jsme je mlsali.“
Hostinský v jelenicové vestě
Lokál U Škrobařů byl tehdy malý, dle vzpomínek paní Holé až trochu ponurý, buď vymalovaný tmavými barvami, nebo obložen tmavým dřevem, díky čemuž působil prý temně, muselo se tady neustále svítit. Výčep býval po vstupu na levé straně, hostinský viděl od pípy oknem až na chodník. Sami Fišerovi bydleli v prvním patře.
„Lidí tu bývalo hodně, nejvíc zaměstnanci z vedlejšího pivovaru, kteří chodili na polévku, hlavně na dršťkovou, ale třeba taky na svíčkovou. Teta Růžena inkasovala, hlídala, měla na povel kuchyň a sál, ale sama už tenkrát nevařila, jestli dřív, tak to já nepamatuju. Tedy s jednou výjimkou, dělala takovou specialitu, nakládaný tvaroh, míchal se s pepřem, solí, pivem a čímsi dalším… no smrdělo to tak, že proti tomu i syrečky voněly. Ale chlapi to milovali.“ Nepochybně tedy nějaká dobová varianta pivního sýra.
Paní Holá pokračuje: „V kuchyni byla zaměstnaná kuchařka, potom myčka nádobí a uklízečka. A v lokále roznášeli dvě číšnice. Strejda dbal na čistotu, třeba když pršelo, tak u dveří ležely takové velké rohože a každý si musel pořádně očistit boty. Pivo měl rád, vodu snad ani nepil, vždycky říkal, že voda je jen na mytí a raději si dal pivíčko. Před pípou měli stálé místo jeho kamarádi, i když zrovna neseděli v lokále, nikdo na jejich místa nesměl. On to byl moc hodný člověk, vždycky když jsem přišla, podal mi ruku a dal pusu. A byl veselý, pořád se usmíval. Dělal tam snad až do smrti, někdy do konce 50. nebo začátku 60. let.“
Lukáš Berný, lukas.berny@volny.cz
DOKONČENÍ V PŘÍŠTÍM VYDÁNÍ
