Impozantní stavba bývalého kláštera benediktinek je postavena ve světově unikátním beuronském stylu, který inspirovala byzantská architektura. Nyní se jmenuje Gabriel Loci a je stále otevřená veřejnosti. Od roku 1891 z vrcholových partií dnešní Holečkovy ulice shlíží na Smíchov a Prahu mohutná budova kláštera svatého Gabriela s přilehlým kostelem Zvěstování Panny Marie. Od roku 2020 patří areál společnosti Cimex Invest, jež za něj zaplatila 353 milionů korun. O tom, jak areál funguje, jsme se bavili s Magdalenou Dvorskou, jež má „na svědomí“ veškeré dění okolo Gabriela Loci. Z každé její věty je znát, jak ji tahle práce baví a naplňuje a také to, že ji nikdo z nadřízených nesvazuje nesmyslnými omezeními.
Manažerka Gabriel Loci Magdalena Dvorská, foto Pětka
Jak se absolventka studia anglické literatury a anglické kultury dostane k tomu, že má na starosti kompletní provoz historické budovy s 360 místnostmi?
Jak to bývá, úplnou náhodou. Vrátila jsem se po osmi letech studií ve Velké Británii a věnovala se tehdy hlavně módě. Dostala jsem se přitom také ke sbírce Cimexu. A když pak koupili od pošty tenhle objekt a hledali, kdo by se o něj staral, zkusila jsem se nabídnout. No a od té doby jsem tady…
Studium anglické literatury však asi nebylo tou nejlepší průpravou ke starosti o takový objekt?
To opravdu ne (smích). Učila jsem se za pochodu. Jak pořádat velké akce i ty malé, kolik potřebujete uklízeček po akci, na které bylo 1000 lidí, jak vymezit lidem prostory kam můžou, jak vycházet s filmaři, zejména těmi zahraničními a tak všelijak podobně.
Kolik je tedy potřeba uklízeček po akci pro 1000 lidí?
Stačí jich sedm. Ale musí tady strávit 10 hodin…
A jak se vychází s filmaři?
To byste se divil, co je všechno napadne. Tohle zbouráme, semhle něco přistavíme, že existuje něco, jako památková ochrana často nechtějí brát v úvahu. Ale musí. Snažíme se hledat způsoby, jak zde natočit to, co potřebují a neuškodit budově. Zahraniční produkce mají větší rozpočty, takže to bývá snazší než s domácí produkcí. Někdy ovšem dochází k úplně bláznivým situacím. Jako když tady jedna zahraniční produkce točila film z nacistického Německa. V prostorách, které měla pronajaté, byly jako rekvizity nacistické vlajky a říšské orlice. Do toho se sem přijala podívat jiná produkce, která když viděla tu výzdobu, otočila se na podpatku a vzala nohy na ramena. To, že jde také o natáčení, nechtěli ani slyšet…
Tihle filmaři ale asi nebyli to nejtěžší, co jste v pozici šéfky takového komplexu musela vyřešit?
Nejtěžší bylo to úplně nejzákladnější. Vymyslet, co se s takovým domem dá všechno dělat. Jaké akce se sem hodí, jaké ne. Postavit celoroční program. Ale také přijít na to, kudy, a jak je vedená elektřina, kudy voda, kam vedou odpady. Na druhou stranu byla skvělá důvěra, kterou jsem dostala, takže se mi všechno zvládalo lehčeji.
Dnes se nás tady o to stará pět a každý ví, co může, co zvládne a s čím se má obrátit na někoho z kolegů.
Co bylo nejtěžší, už víme. Co považujete za největší úspěch?
Myslím, že úspěch je to, že si na sebe vyděláme. Že na provoz Gabriela nemusí Cimex nijak doplácet. Na to jsme hrdá. Ale úplně nejvíc mě těší, že ač jsme korporátní firma, takže se samozřejmě snažíme maximalizovat zisk, daří se do programu zakomponovat charitativní a kulturní akce. Jsou to akce jak pro lidi, tak pro zvířata – třeba umisťovací výstavy zatoulaných koček. Nebo třeba příměstské tábory pro děti z chudých rodin, které by si takovou aktivitu nemohly dovolit zaplatit. Ale také velké akce jako Designblok, či Fashion Week, nebo večírky největších českých společností. Vlastně bych řekla, že se nám z budovy, tak jak je, podařilo dostat to nejlepší. Svědčí o tom i to, že víc než polovina našich návštěvníků přichází opakovaně.
Takže teď je správná chvíle se zeptat, co se tady vlastně všechno děje?
Víc než 100 akcí ročně! Snažíme se, aby si tady každý našel něco. Máme tady letní kino, letní kavárnu, festival špatných filmů Festival naruby, kdy v pěti dnech v pěti sálech promítáme špatné i úplně strašné filmy, ke každému diváci dostávají po čtyřech panácích rumu, aby je přežili. Máme prohlídky areálu, které osobně provádí prapravnučka donorky Gabriely Sweerts-Sporck, paní Monica Bubna-Litic. Na ni i na samotné prohlídky lidé reagují velmi pěkně. V létě je tady u kavárny prostor pro dětské hry, v podstatě dětské hřiště, naopak spíš pro vyšší ročníky tady máme jazzové večery. Jsou tady nejrůznější výstavy, přednášky, celé druhé patro je obsazené ateliéry umělců, kteří rádi prezentují svá díla. Stačí na webu sledovat náš program. Myslím, že si vybere opravdu každý. A samozřejmě funguje kostel, a to jak pro prohlídky, tak pro bohoslužby. Máme tu každý měsíc akce pro veřejnost, kam může každý a zároveň soukromé akce jako vánoční večírky či letní teambuildingy. To celé v kombinaci s filmovými a divadelními produkcemi.
Myslím, že u nás je unikátní propojení památkově chráněné stavby s širokým přístupem veřejnosti. To vůbec není běžné. U nás ale ano. Už jen ta možnost prohlédnout si to tady je prostě lákavá. A když vidíte, co tady za zhruba 100 let dokázala pošta provést, to je také naprosto unikátní! Elektřina vysekaná prostředkem nástěnných fresek s náboženskou tématikou, patro dostavěné do průhledu tak, že přeseklo fresku s Ježíšem, nesmyslná budovatelská plastika v jídelně nebo třeba to, že si odsud pošta odvezla kotle z kotelny…Tady je toho tolik, nad čím člověk může žasnout! Na druhou stranu můžete žasnout i pozitivně. Třeba když se podíváte do zdejší knihovny, kde sice nejsou knihy, ale zůstaly tam knižní regály až ke stropu, včetně pojízdných štaflí. Nebo na Lustrový sál či Sloupový sál, který vás okamžitě přenese do Byzance nebo Orientu, navíc má úžasnou akustiku, orientovanou ze středu místnosti, všechno to stojí za vidění.
Sál s akustikou orientovanou ze středu?
Možná to neříkám úplně správně, tak to raději vysvětlím. Ve Sloupovém sále se jeptišky zpovídaly před ostatními ze svých hříchů. Každá si stoupla na barevně odlišenou dlaždici v prostředku místnosti a mluvila. Zvuk z toho místa se nese naprosto skvěle, takže nikdo v sále nepřeslechne ani slabiku z toho, co říká ten, kdo je na oné dlaždici.
Mimochodem, filmaři, kteří si zdejší prostory půjčují, tady po sobě také něco zanechali?
Našli jsme tady pět zazděných místností, které si neumíme vysvětlit jinak, než jako pozůstatek po filmování. Kdyby někoho zajímala pitevna ze seriálu Specialisté, tak mu ji rádi ukážeme, protože ta tady je stále. Ostatně, filmoví fajnšmekři by tady mohli hledat interiéry z filmů Na západní frontě klid, Devadesátky, Odznak Vysočina a z řádky dalších. Tak mě napadá, že možná zavedeme prohlídky právě s touto tématikou.
Teď už mi nezbývá, než položit poslední otázku. Jaká je budoucnost Gabriel loci?
Plán je, že pro veřejnost vznikne welness prostor a veřejně funkční zůstane i kostel. Ovšem budovu čeká přerod v hotel. Ale na letošek zahájení přestavby není v plánu. A dokonce ani na příští rok. Beuronské prvky ovšem chceme nejen zachovat, ale také zrenovovat.
Fotogalerie
