Praha 5 uctila památku Milady Horákové
26/06/2025Pietním aktem u bronzové sochy se skloněnou hlavou v parku před kostelem Českobratrské církve evangelické na Smíchově si zástupci Prahy 5, Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR, Českobratrské církve evangelické, Ústavu pro studium totalitních režimů a další 25. června připomněli 75 let od justiční vraždy Milady Horákové. Bojovnice za svobodu byla popravena 27. června 1950 v pankrácké věznici.
„Byla to žena slova, ale ještě víc činu. Žena, která se nesklonila. Zůstala rovná – když padaly dějiny, když se lámaly kosti i charaktery, když se tiše zabíjelo ve jménu pokroku. Věděla, co je spravedlnost. A že někdy bolí. A že někdy stojí život. Ale i tak – neustoupila,“ řekl na slavnostním shromáždění u sochy významného umělce Olbrama Zoubka starosta Lukáš Herold (ODS).
Starosta Lukáš Herold při proslovu na pietním aktu. Foto: Michal Fairaizl
„Milada Horáková nevyměnila své přesvědčení za pohodlí, ani život za lež. Stála v soudní síni, ne jako obžalovaná, ale jako svědek svědomí národa. Stála pod šibenicí, ne jako poražená, ale jako vítězka nad strachem. Milada Horáková nebyla hrdinkou proto, že zemřela. Byla hrdinkou proto, jak žila. Její smrt byla vraždou, její život – svědectvím“ řekl.
První místostarosta Petr Lachnit (ANO) připomněl, že Milada Horáková mohla přinést ještě mnoho dobrého. Svým charakterem, svou odvahou mohla významně zasáhnout do osudů své vlasti. Jenomže neúprosná ruka politiky, ideologie a lidské nenávisti přerušila její úsilí. „Umírala bez nenávisti, protože věřila, že její oběť není zbytečná. My teď musíme prokázat, že zbytečná nebyla. Svou odvahou, láskou k zemi, která je nám domovem, a především svým charakterem,“ uvedl.
„Myslím, že bychom nejlépe uctili její památku tím, že až budeme odcházet z pietního aktu, zamyslíme se, zda přeci jenom nemáme být statečnější tváří v tvář nepravostem, lžím a pomluvám,“ poznamenal.
Vzpomínka na Miladu Horákovou v podání 1. místostarosty Petra Lachnita. Foto: Michal Fairaizl
Poslanec parlamentu Lubomír Brož (ANO) ve své řeči zmínil, že Milada Horáková byla ve vykonstruovaném procesu popravená za to, že zůstala věrná pravdě, demokracii a vlastnímu svědomí. Justiční vraždu označil za jednu z nejtemnějších kapitol našich novodobých dějin. „Její odkaz je trvalou výzvou, že odvaha a morálka mají cenu, že lidská důstojnost nepodléhá režimu, a že každý v dnešní době, kdy čelíme novým formám manipulace, nenávisti a relativizaci pravdy, je třeba si připomínat, že svoboda a demokracie nejsou samozřejmostí, že jde o hodnoty, které mohou být ohroženy, a kterém musíme bránit, jako to činila Milada Horáková,“ řekl.
Na pietním aktu promluvil též vedoucí Kabinetu dokumentace a historie Vězeňské služby ČR Aleš Kýr. Konstatoval, že Milada Horáková obětovala svůj život za svobodu a demokracii v politickém boji s nacismem a komunismem. Po rozpadu Československa a obsazení republiky nacisty se zapojila do činnosti odbojové organizace a v roce 1940 byla zatčena gestapem. V roce 1944 byla souzena německým lidovým soudem, který ji poslal do vězení na osm let. Po válce a návratu do vlasti usilovala o obnovení demokratické republiky v duchu odkazu prezidenta Tomáše Garrique Masaryka.
Jako členka Československé strany národně socialistické působila v národním shromáždění, ve Svazu osvobozených politických vězňů a Radě československých žen. Zabývala se problematikou sociální péče. Vítězství komunistů v roce 1946 vyvolalo její obavy o demokratický vývoj Československa. Po únoru 1948 se vzdala poslaneckého mandátu a pracovala jako sociální referentka Ústředního národního výboru hl. m. Prahy. S některými stranickými kolegy hledala řešení k záchraně parlamentní demokracie, udržovala spojení s bývalými funkcionáři národně socialistické strany, kteří emigrovali. V září 1948 se zúčastnila schůze na faře ve Vinoři. „Myšlenka užší součinnosti v odporu proti komunistické moci nenašla konkrétní naplnění, přesto státní bezpečnost vyhodnotila tuto schůzku jako protistátní spiknutí,“ upozornil Kýr.
Milada Horáková byla zatčena 27. září 1949. Státní soud v Praze zasedal od 31. května do 8. června 1950. Ve vykonstruovaném procesu ji odsoudil k trestu smrti za údajnou velezradu a vyzvědačství. Žádost o milost, kterou podal její otec, prezident Klement Gottwald zamítl. Statečná žena byla popravena 27. června 1950. I když se podle Kýra pravděpodobně nikdy nedozvíme, kde spočinuly její ostatky, sama napověděla, kde ji máme hledat. V posledním dopise své rodině psala mj.: takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, a budu zase nespoutaná. „Miladu Horákovou nalezneme všude tam, kde se člověk cítí svobodný,“ dodal.
Farář Českobratrské církve evangelické Jonathan Hudec ve své řeči přiznal, že vzpomínání na Miladu Horákovou otevírá přemýšlení o současných ohrožení naší svobody. „S velkým znepokojením sleduji, jak v naši zemi rostou síly, které se svobodu pokouší nabourat, především subjekty na okrajích tradičního politického spektra, a hnutí, které využívají především lidský strach a nespokojenost a jejich představitelé bývají nezřídka šiřiteli lží a dezinformací,“ uvedl.
Podle 1. náměstka ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů Kamila Nedvědického je důležité připomínat události, které se staly před 75 lety, neboť, kdo nezná minulost, je odsouzen ji opakovat. Za velký úspěch považuje, že vyšetřovací spis byl prohlášen národní kulturní památkou.
