Když Pavel Fabini začínal s výzkumem historie Prahy 5, šlo jedno velké bílé místo. Archiv Smíchova, se totiž nedochoval. A také u řady dalších obcí patřících „Pětce.“ Mnoho mezer se mu podařilo zaplnit. Ale s takovým hradem Kukelweit nebo s lokalizací slavného kartuziánského kláštera Zahrada Panny Marie se zatím nepodařilo pohnout ani jemu.
Obyvatelé Prahy 5 znají vaše články o historii této městské části, které už roky píšete do časopisu Pětka. Jak se historikovi přihodí, že se stane specialistou na jednu konkrétní část Prahy?
Jisté předpoklady zde byly. Na Smíchově mám příbuzné, na Barrandově jsem prožil dětství i mládí. „Prokopák“ pokládám za své rodné údolí. Rodina, přátelé, spolužáci, ale i první lásky, to je dost, aby vám místa spojená s krásnými okamžiky přirostla k srdci. Když pak vystudujete historii, stačí málo, abyste se dějinami těchto lokalit začali zabývat.
Mimochodem, máte představu, kolik jste těch článků už napsal?
Blížíme se ke stovce.
Je historie dnešní Prahy 5 dobře zdokumentovaná, nebo jsou v ní hluchá místa? Počítám, že například u některých částí, které byly dřív jen malými obcemi, to s dobovými prameny asi nebude moc slavné…
Naše městská část si bohužel vytáhla pomyslného „černého Petra“. Základní výchozí bod pro výzkum dějin lokalit, v našem případě archiv Smíchova, se nedochoval. A platí to i pro další obce. To činí výzkum časově, finančně, ale i co do kompetencí badatele poměrně dost náročný. Právě tyto obtíže potenciální historiky natolik znechutily, že když jsem s historií Prahy 5 začínal, jednalo se o jedno velké hluché místo. Vyjma základních poznatků o několika památkách a životopisů některých osobností.
Jak si s tím dokážete poradit, kde tedy historické údaje nacházíte?
Připomíná to detektivní práci. Promýšlíte souvislosti toho, co už znáte. A kde by se daly nalézt další stopy, tedy prameny, které zachycují, co se zde kdysi dělo. Předpokládá to detailní znalost fungování někdejších režimů a způsobů života společnosti. Střípek po střípku si sestavujete mozaiku, stále plastičtější obraz o minulosti. Výzkumy týkající se Prahy 5 mě zavedly do nejrůznějších institucí a na řadu míst, včetně Jižních Čech, na Moravu, do Vídně, ale i na britské ostrovy. Seznámíte se stovkami lidí. A nikdy dopředu nevíte, kde na vás čeká „informační poklad“.
Dá se říct, která část současné „Pětky“ je pro historika, nebo z historického pohledu, nejzajímavější, nebo třeba nejpestřejší? A naopak, která část je nejméně zajímavá, protože se tam nikdy nic zajímavého nedělo?
V tomto směru je Praha 5 opět specifická. Rozhodně mi nepřipadá, že lze historii některé z lokalit označit za méně zajímavou. Naopak. Perfektně se doplňují. Máme zde lokality se slavnou historií sahající ke středověkým počátkům našeho státu, ale i sídelní oblasti s celostátním věhlasem, vzniklé ale až ve 20. století. To vše doplňuje unikátní morfologie terénu. Máme zde vše. Kopce, údolí, nížiny, města, průmyslová centra, ale i malebná venkovská zákoutí, kde jako by se zastavil čas.
Máte v Praze 5 nějaké tajemství, nejasnost, prostě nějaké téma, kterému byste rád přišel na kloub?
Celou řadu. Některé už se podařilo objasnit, ale těch, u kterých se zatím ani neblýská na lepší časy, je stále dost. Namátkou mě napadají nejasnosti ohledně existence hradu Kukelweit, lokalizace slavného kartuziánského kláštera Zahrada Panny Marie nebo osudy některých pozoruhodných uměleckých děl spojených s územím naší městské části.
Každý měsíc pořádáte pro zájemce historické přednášky a dokonce i komentované vycházky. Jste spokojený s tím, kolik lidí na ně chodí?
Ano, na této platformě vzniká velmi příjemná komunita lidí. Navíc na výklad navazují i diskuze přesahující obor pouhé historie. A je na nich vidět, že lidé dokáží kriticky přemýšlet. A že v nich, i přes to dění kolem, zůstala zdravá úcta k druhým, i k odlišnému názoru. Z toho mám radost.
Chodí stále stejní lidé, nebo se zájemci obměňují? Ostatně, kdo mezi účastníky převažuje, muži, nebo ženy? A která věková skupina je nejpočetnější?
Chodí muži i ženy, obecně tak od 30 let a víc, i když někdy přijdou také mladší ročníky. Objevují se nové tváře, ale máme pevné jádro, ve kterém lze nalézt i osoby, se kterými jsem před dvěma roky začínal.
Dostala vás někdy nějaké otázka účastníků do úzkých? Pamatujete si, která to byla?
Přesně už si ty otázky nevybavuji. Ale ano. A ne jednou. Bystrost, zvídavost a skutečný zájem o věc na straně diskutujících, to je kombinace, která nutně odhalí vaše limity. A je to dobře. Vytváří se tím potenciál pro pokoru, jejíž význam se dnes málo doceňuje.
Jak se to, podle vás, projevuje?
Opakem pokory je pýcha, superbia, představa o vlastní nadřazenosti. Její dopad na společenství je fatální. Roste egoismus, představa, že mohu cokoli, bez ohledu na druhé. Ničí to mezilidské vztahy, ale také prostředí, ve kterém žijeme, i nás samotné. Projevuje se to nezdravím přístupem k vlastní duši, ale i k vlastnímu tělu. V tradičním myšlení je pýcha matkou a původcem všech dalších toxických lidských poklesků, včetně nevěry, lenosti, závisti, lakomství, nestřídmosti i nenávisti vůči druhým. Myslím, že na tom něco je. A že myšlenkový systém, ve které dnes žijeme, do jisté míry k pýše programově vychovává.
Jste autorem několika publikací a kurátorem výstav, plánujete v roce 2026 nějakou výstavu či knihu spojenou s územím Prahy 5?
Ano, hned dvě. Ve spolupráci s městskými částmi Praha 1, Praha 2 a Praha 5 vznikne exteriérová výstava mapující vztah rodu Havlových k místním lokalitám. A pokud se to stihne, vyjde i publikace. V rámci druhého projektu, ve spolupráci s Římskokatolickou farností Praha-Hlubočepy, dojde v Komunitním centru Krista Spasitele na Barrandově k cyklu přednášek o tisícileté duchovní historii prostoru vymezeném Jinonicemi, Zlíchovem a Zbraslaví. I tento projekt by mělo završit vydání knihy zachycující nová zjištění vztahující se k místní historii.
Mimochodem, proč je v 21. století znalost historie stále důležitá? Zdaleka ne každý si to myslí…
Důvodů je víc. Jedním je zneužívání jednostranného výkladu historie z politických motivů. Historik by měl na takové zneužívání poukázat. A na základě pramenů nabídnout korekci. V osobní rovině historie dává člověku možnost pochopit souvislosti, skutečnosti, které mají vliv na jeho život, i když nejsou na první pohled patrné. Současně může být historie zdrojem sdílených zkušeností, varování a podobně. Například ve vztazích s druhými lidmi tušíme, jak může být důležité znát osobní příběh jednotlivce, abychom pochopili jeho způsob myšlení, jeho jednání v určitých situacích, motivace. Historie toto zkoumá nejen na osobní úrovni, ale na úrovni kolektivů. Samozřejmě tato znalost nesmí vést ke zjednodušením a předsudkům. Znalost historie do jisté míry umožňuje i odhlédnutí od sebe sama, vidět svět z perspektivy druhých, což může mít pozitivní dopad na kvalitu mezilidských vztahů.
A v případě místních dějin?
Pomáhají zodpovědět otázky týkající se krajiny, ve které žijeme. Prostoru, který nás obklopuje, a který se, pokud jde o kulturní krajinu, formoval stovky i tisíce let. Citová vazba k místu poskytuje příležitost se dějinami zabývat. A nahlédnout svou vlastní dějinnost. Položit si otázky, odkud jsme přišli, kam směřujeme. A co by bylo správné po sobě zanechat dalším generacím.
Pavel Fabini (*1984) vystudoval historii a politologii na Univerzitě Karlově v Praze. Zaměřuje se na moderní politické a hospodářské dějiny, zejména na výzkum volební kultury a na dějiny rodinného podnikání. Výsledky svých výzkumů veřejnosti prezentuje formou výstav, publikací, studií a článků, ale také v podobě popularizačních přednášek a komentovaných vycházek. Dnes je vedoucím výzkumného a projektového oddělení společnosti Czech Archives.
