Smíchovské dětství Jakuba Arbesa

05/04/2024

Na letošní 8. duben připadá kulaté výročí 110 let od úmrtí Jakuba Arbesa, slavného českého novináře, dramaturga a spisovatele, který českou literaturu obohatil o žánr romaneta, ale patřil i k hlavním průkopníkům takzvaného společenského románu. Pro nás, obyvatele páté městské části, jsou jeho díla i důležitým pramenem při poznávání místní historie. Mnohá totiž obsahují přiznané i skryté autobiografické prvky, jež představují cenné reálie odhalující každodenní život zdejších obyvatel v době předbřeznové, ale i v časech po revolučních událostech roku 1848.

 

V mládí Arbes vyhledával klid v zarostlých košířských vinicích, na Malostranském hřbitově nebo na svazích v okolí Bertramky. Často podnikal výpravy do Radlic, Hlubočep a Prokopského údolí. Popis těchto lokalit nalezneme mimo jiné v novelách Trilobit, Noc na hřbitově, Poslední škamna nebo v povídce Jedna z těch, které mě zajímaly. Pozoruhodná literátova pouť je ovšem spojena zejména se Smíchovem, kde strávil prakticky celé své dětství. Zde se také 12. června roku 1840 narodil Janu Arbesovi a jeho manželce Anně, rozené Winklerové.

 

Nejisté vyhlídky

Toho dne zazněl pláč novorozeňat v několika smíchovských domácnostech. U Arbesů, Kohoutů, Jansů a Maříků. Barbora Michaličová a Anna Petrlíková, zdejší „porodní báby“, jak se tehdy asistentkám pomáhajícím dětem na svět přezdívalo, tak měly plné ruce práce. Díky jejich letitým zkušenostem i absolvování vzdělávacího kurzu, jenž se stal vlivem osvícenského myšlení pro vykonavatele babického povolání povinným, měly všechny čtyři porody šťastný konec.

Že tím nové živůtky zdaleka neměly vyhráno, vysvítá z neúprosných čísel tehdejší statistky. Na Smíchově se v té době téměř třetina novorozenců nedožila jednoho roku. Kromě nedostatečné výživy a špatných hygienických podmínek tehdy v rodinách rozsévala smutek zejména nemoc zvaná souchotiny – tuberkulóza plic. I proto se dbalo, aby byl novorozenec pokřtěn krátce po narození.

 

Svatojakubská křtitelnice  

Den po porodu, 13. června, byla pokřtěna dcera zámečníka Josefa Maříka i syn Jana Arbesa. Ten dostal křestní jméno Jakub podle světce a Kristova bratrance sv. Jakuba Alfeova, kterému byl kostel na Smíchově (společně se sv. Filipem) zasvěcen. Jednalo se o původně gotický chrám s barokní úpravou z poloviny 18. století, jenž stával na dnešním Arbesově náměstí. Obřad vedl tehdejší administrátor místní farnosti Franz Lüftner a jednodenní chlapec byl svěcenou vodou očištěn od dědičného hříchu (v renesanční cínové křtitelnici z roku 1550) a přijat mezi křesťany.

 

Další rovina křtu vycházela ze snahy zajistit dítěti materiální a duchovní zázemí pro případ úmrtí rodičů. K tomu sloužil institut kmotrů a Jakub Arbes měl tuto případnou oporu nalézt v jistém Jakubu Waldorfovi a zdejším zahradníku Václavu Horovi. Naštěstí jich nebylo potřeba, Jakubův otec i matka se dožili na tu dobu požehnaného věku. Záznam o Jakubově křtu je nám i cenným zdrojem informací o původu jeho rodičů.

 

Předměstí ševců

Anna se narodila na Smíchově do rodiny ševce Josefa Winklera. Ševcem byl také Jakubův otec, dokonce ševcovským mistrem, a toto řemeslo se u Arbesů dědilo už po generace. Jan pocházel z Merklína v jihozápadních Čechách a stejně jako mnoho dalších venkovský synků i on hledal štěstí v hlavním městě království. Jeho pouť ale neplánovaně skončila před pražskou Újezdskou bránou. Zde pak strávil tovaryšská léta. V roce 1829 se zde oženil a založil rodinu.

 

Od roku 1838 byl Smíchov pražským předměstím a představoval dynamicky se rozvíjející obec s několika překrásnými letohrádky, v níž sice ještě převládaly ovocné a zeleninové zahrady, ale několik vysokých čmoudících komínů už ohlašovalo nástup průmyslového věku. Sice se říká, že řemeslo má zlaté dno, nicméně v případě smíchovských ševců první poloviny 19. století to tak docela neplatilo. Důvod byl prostý. Nabídka zde zkrátka doháněla, někdy snad i předháněla poptávku. Na relativně malém Smíchově tehdy o chléb vezdejší zápasilo 36 ševcovských učňů, 101 obuvnických tovaryšů a víc než osm desítek ševcovských mistrů!

 

V rodném domě

V době svého narození měl Jakub tři starší sestry, Marii, Alžbětu a Annu, a téměř dva roky poté přibyl ještě bratr Jan. Oba dědečci byli po smrti a uživit sedmičlennou rodinu nebyl snadný úkol. Značnou část příjmů totiž pohltil nájem. Arbesovi bydleli v malinkém bytě v nájemním domě čp. 10/11 na dnešní Štefánikově ulici. Podlouhlou a nizoučkou místnost, představující zároveň světnici, kuchyňku i otcovu dílnu, vyhřívala kachlová kamna a kromě početné rodiny zde trávili čas i otcovi tovaryši a učňové. Dlouhé večery provázela otcova vyprávění o jeho životě a o rodné obci.

 

Skromné vybavení interiéru sestávalo z široké jedlové postele, dubové skříně a podlouhlého stolu s židlemi. Výzdoba se omezovala na vyřezávaný dřevěný krucifix, kropenku se svěcenou vodou, svěcené kočičky s věnečky a tři obrazy s náboženskou tematikou, odkazující na životy svatých a hlavní křesťanské ctnosti. Pro příštích pár let se rodný dům a jeho okolí staly hlavním prostorem zájmu Jakubovy dětské zvídavosti.

 

Hluk a bláto

Hned v sousedství se nacházel areál staré cihelny a svahy s vinicemi. Zájem smíchovských kluků poutal i romantický park s letohrádkem Kinských, příkopy, opevnění a celnice u Újezdské brány nebo letohrádek Eggenberk, v kterém se prý rok co rok zjevoval duch zrádného krumlovského vévody. Hned přes ulici se nacházel tzv. Lesíček, stromy porostlé prostranství, v jehož středu se nacházela dřevěná konstrukce a v ní obrovský kolotoč, jakého Praha ani „okolí předtím ani poté neměly“. Sem se sjížděli kejklíři z celého okolí a předváděli zde svá umělecká vystoupení.

Hlavní pulzující tepnu Smíchova představovala Kinského, dnešní Štefánikova třída, do níž byla orientována i okna Arbesových. Jakub tak mohl celý den sledovat nekončící proud formanských povozů směřujících k bráně a přivážejících do Prahy různé produkty ze středních, západních a jižních Čech. Hluk formanských vozů se stal součástí každodenního života Arbesových, stejně jako dusivá mračna prachu obklopující nevydlážděnou cestu, která se při dešti proměňovala ve stoku „nelibě páchnoucího silničního bláta“ sahajícího lidem až po kolena.

 

Splněný sen

Tou se po dosažení příslušného věku Jakub Arbes ubíral do místní triviální školy, umístěné v té době v prostorách bývalého slavatovského letohrádku a později v přístavbě u smíchovské fary. Kvůli dynamickému rozvoji předměstí, jež koncem 40. let čítalo téměř čtyři tisíce obyvatel, brzy dvě školní místnosti nestačily a podle pamětníků musely děti sedávat na okenních parapetech, na schodech a někdy na přiléhajícím náměstí. Od roku 1851 navštěvoval Arbes farní maltézskou školu na Malé Straně, později nižší reálku na Starém Městě a vyšší reálku v Mikulandské ulici. S ohledem na velmi dobrý prospěch bylo brzy jasné, že nepřevezme otcovskou dílu. V patnácti si začal psát deník a na jedné smíchovské půdě složil svou první báseň. Ještě před dosažením dvaceti let už byl rozhodnutý vydat se na literární dráhu.

To už se z veselého a opatrného dítěte postupně stával „silný, svalovitý, zdravím kypící hoch“, přemýšlivý a se „sentimentální duší“. Záhy byl konfrontován s místními křiklavými sociálními rozdíly. Nedaleko od honosných městských vil místních honorací se v jednopokojových bytech tísnilo i několik dělnických rodin. A v ranních hodinách vídal hloučky promrzlých dětí čekajících u bran smíchovských továren a žádajících práci za minimální mzdu. Říkalo se jim štrajchpudlíci a Arbes po nich později pojmenoval jedno ze svých nejslavnějších děl.

 

Pavel Fabini