Příběh zapomenuté režisérky

09/06/2025

Letos si připomínáme kulaté výročí 170 let od prvního vydání Babičky, asi nejslavnější české povídky, která ze spisovatelky Boženy Němcové učinila osobnost světového významu. Více než tři sta vydání a překlady do několika desítek jazyků včetně čínštiny a japonštiny jí zajistily neobyčejnou slávu. Na Smíchově jsme si toto výročí připomenuli sérií přednášek o díle i jeho autorce a u této příležitosti vyšla i útlá knížečka Babiččina moudra, která přibližuje nadčasový mravní kodex, jímž se laskavá stařenka řídila. A vštěpovala jej všem svým vnoučatům.

 

 

Babička s Barunkou ve filmové adaptaci slavné povídky z roku 1940 v podání Terezie Brzkové a Nataši Tanské

 

 

Dnes se s příběhy mladé Barunky a její moudré babičky můžeme seznámit i díky třem filmovým zpracováním, přičemž u všech nalezneme provázání i s pátou městskou částí. V barrandovských ateliérech vznikala jak vlastenecká filmová verze Babičky od režiséra Františka Čápa (1940), tak divácky oblíbený opus režiséra Antonína Moskalyka (1971) s Jarmilou Kurandovou a Libuškou Šafránkovou v hlavních rolích. A své stopy v Praze 5 zanechala i režisérka vůbec prvního filmového zpracování Babičky Terezie rozená Červenková (1921), která po jistý čas žila v Košířích u svého manžela Františka Císaře. Právě příběh této pozapomenuté průkopnice české filmové tvorby si nyní připomeneme.

 

Když mě omrzelo v světě žít…

Okolnosti životní krize související se zrodem jejího nejslavnějšího literárního díla přiblížila sama Božena Němcová v několika dopisech přátelům. Nešťastné manželství, finanční bída, nemoci a smrt milovaného syna Hynka vehnaly citlivou ženu a vlasteneckou spisovatelku do naprostého zoufalství. A právě v těchto časech, „když mě omrzelo v světě žít“, vracela se ve vzpomínkách do svého idylického dětství v Ratibořicích, ke své laskavé babičce, a ve své mysli běhala opět „po lukách, lese a háji“ a opět navštívila „ty upřímné duše všecky“. Povídka Babička pak je výsledek vzpomínek a pocitů, jež tehdy autorka prožívala.

 

A ani Tea Červenková, jak znělo její umělecké jméno, to v životě neměla snadné a s osudem Boženy Němcové lze nalézt nejednu paralelu.

 

Nešťastné manželství řeznické dcerušky

Tereza se narodila v květnu 1878 ve Školské ulici, tedy v sousedství míst, kde dvě desetiletí předtím žila s dětmi tehdy již vážně nemocná Božena Němcová. Otcem Terezy Červenkové byl novoměstský řezník a maminkou dcera rolníka z Posázaví. Nouzí rodina netrpěla, a tak se dívka dočkala i dobré partie. V devatenácti letech se v Praze provdala za kupeckého synka a inženýra Františka Císaře. Byl o jedenáct let starší a vlastnil tehdy tovární areál v Košířích. Za svědka mu šel sládek z košířského pivovaru.

 

Tři roky po svatbě se jim narodil syn Václav, to už se ale jejich manželství nacházelo v rozkladu, a přibližně měsíc po narození syna se manžel odstěhoval do Ruska. V srpnu 1901 pak pražský zemský soud povolil „rozvod od stolu a lóže“ a záletník se později v Jižní Americe opět oženil. Nejasné archivní zápisy pak naznačují, že mu Tereza odpustila. A že se na čas usmířili. Nicméně v roce 1918 soud definitivně prohlásil manželství za rozloučené.

 

Umělkyní na plný úvazek

Jako poslední jejich bydliště v pátém obvodu je uveden nájemní dům čp. 100 v Holečkově ulici. Později coby samostatná matka patrně žila u rodičů, kteří vlastnili činžák na Vinohradech. A své dceři pomáhali nejen finančně, ale také s výchovou. Tea tak získala prostor pro svou realizaci a po nějaký čas se živila jako operní pěvkyně. Následně se po vzoru Boženy Němcové, jejíž dílo obdivovala, vydala i na spisovatelskou dráhu.

 

Známé jsou její fejetony v novinách, ale věnovala se rovněž dramatické tvorbě. V časech první světové války napsala několik divadelních kusů včetně Komedie nebo Požáru továrny. Hrála se také její adaptace „předměstského románu“ Václava Štecha Hřích paní Hýrové nebo Nerudovy satirické práce. Lásku ke slavné spisovatelce pak prvně dokládá divadelní provedení Němcové Babičky. Kromě toho se věnovala i divadelní režii, mimo jiné u her pro holešovickou Uranii nebo Lidové divadlo na Královských Vinohradech.

 

„Proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme?“

Už během válečného konfliktu bylo zcela zjevné, že divadlu vyrůstá mocný konkurent v podobě hraného filmu. Obliba biografů dynamicky narůstala a Tea si uvědomovala slibnou perspektivu tohoto odvětví, jeho národohospodářský význam, ale také jeho kulturní a výchovný potenciál.

 

Ve svém fejetonu Česká kinematografie, otištěném v denním tisku počátkem roku 1917, volala po emancipaci domácích „biografů od cizího zboží“, které má nejen negativní, odnárodňovací dopad, ale poukázala i na skutečnost, že by „obrovské hory peněz, které jdou do ciziny, zůstaly doma“. Jako by četla z duše ratibořické babičky, která už počátkem 19. století pronesla slavné moudro „proč bychom draze kupovali, co sami si vařit dovedeme“? O připravenosti tehdejší české umělecké scény a průmyslového zázemí neměla pochyb. A sama nemínila zůstat stranou.

 

Druhá filmová režisérka

V červnu 1918 založila společně s kamarádem Josefem Brabcem kinematografickou společnost Slaviafilm, v níž si v gesci ponechala umělecké provedení, zatímco Brabec zajišťoval technické vedení podniku. Kvůli politickým útokům vedeným proti její osobě později filmovou společnost prodala, ale pro nové majitele rok poté společně s Brabcem natočili film Byl první máj, kterým se Tea stala v pořadí druhou režisérkou v naší filmové historii.

 

Už v tomto snímku je znát inspirace ideou, o níž snila již v roce 1916, totiž zpřístupnit divákům prostřednictvím filmu slavná česká literární díla. Při založení Slaviafilmu pak slibovala zfilmovat mimo jiné i práce Gabriely Preissové nebo právě Boženy Němcové. V druhém případě se jí toto předsevzetí podařilo zrealizovat v novém podniku s Brabcem, ve výrobní firmě zvané Filmový ústav, v níž disponovali vlastní laboratoří a menším ateliérem se sídlem na Vinohradech.

 

První filmová Babička

Právě zde roku 1921 vznikla první filmová adaptace Babičky. Scénář i režie připadly Červenkové, kamery se chopil Brabec, který si také zahrál ve vedlejší roli. Jeho sestra Anna ztvárnila šílenou Viktorku, babičku si zahrála Ludmila Innemannová a Barunku její dcera Liduška. Podařilo se jim získat i slavné osobnosti tehdejší umělecké scény, operní pěvkyni Růženu Maturovou a herečku Jiřinu Janderovou (paní kněžna).

 

Jedná se o čtyřiapadesátiminutový film s úvodem přibližujícím život Boženy Němcové a s citáty významných osobností oslavujících umělecký a národní přínos literární předlohy. Nesleduje se plný děj původního díla, ale pouze vybrané momenty. I proto kritika přijala film s rezervou, je ale znát, že už tehdy měla Tea v Praze dost nepřátel. Některé články označily její výtvor za zločin spáchaný na „nesmrtelném díle Boženy Němcové“.

 

Otevřený závěr

Útoky na její Babičku Teu od další práce neodradily a pokračovala ve svém kulturním projektu. Scénáře i režie se ujala jak v Bludičce (1922) s námětem v díle Jaroslava Kvapila, tak v Paličově dceři (1923) Josefa Kajetána Tyla. Za dosud ne zcela jasných okolností následně opouští Prahu i Československo a stěhuje se neznámo kam. Dosud proto není jasné ani kde, ani v jakém roce zemřela, a tak zůstává její úmrtí, podobně jako narození u Boženy Němcové, zahaleno rouškou tajemství.

 

Autor článku: Pavel Fabini, pavel.fabini@czech-archives.com