Květnové barikády zalité potoky krve

07/05/2025

V kasárnách na Smíchově, v dnešním sídle justičního paláce, se 5. května 1945 kolem půl jedenácté dopoledne shromáždili vojáci. Generál Karel Pražák mužstvu oznámil, že „jest opět svobodná Republika československá“ a jsou nyní podřízeni nové československé vládě vzniklé v Košicích. Započalo tak slavné květnové povstání, které v Praze ukončilo šestiletou nacistickou nadvládu. A jehož kulaté výročí 80 let si letos připomínáme. 

 

Odpor proti okupantům tehdy stmelil celý národ
 

Ihned začalo zatýkání hlídkujících okupačních vojsk a kasárna se stala významnou koordinační centrálou pro povstalecké aktivity. Tam byli vyzbrojeni záložníci a dobrovolníci z řad obyvatel, dopravovaly se ukořistěné zbraně, kterých byl od počátku povstání nedostatek, a koordinovaly se osvobozovací akce. V jednotlivých lokalitách naší městské části vznikaly revoluční národní výbory a revoluční gardy. Nikdo ale tehdy nemohl tušit, jak dlouho povstání potrvá. Nebo kolik obětí si nakonec vyžádá.

 

Klíčová vítězství
Hlavním cílem se stalo odzbrojení, případně zneškodnění okupačních vojáků a je podporujících ozbrojených civilistů, většinou německé národnosti. První ostré boje vypukly na Smíchově, ale největší nebezpečí v obou obvodech představovaly motolská posádka, dále posádka Schupo naproti smíchovskému nádraží nebo příslušníci Waffen SS střežící skladiště u Červené zahrady. Výhodou povstalců se stalo získání dvou obrněných vlaků vyzbrojených děly a kulomety. Ještě téhož dne se vzdala posádka Schupo a do večerních hodin i posádka Červené zahrady. Nejdéle kladly odpor jednotky umístěné v motolských vojenských objektech. Od Motola po Košíře trvaly krvavé střety až do pondělí 7. května, kdy kapitulovala i tamní německá posádka a do internace putovalo přes sedm set vojáků.

 

Hrozba přichází z jihu
V noci ze 6. na 7. května v Praze 5 vyrostly stovky barikád prakticky na všech klíčových dopravních tepnách a na místech důležitých pro obranu. Na Prahu totiž směřovaly v několika proudech jednotky Wehrmachtu i Waffen SS, přičemž hlavní sílu představovaly jednotky SS Wallenstein blížící se z výcvikového prostoru Böhmen. Nejtvrdší nápor těchto sil čítajících asi deset tisíc mužů se čekal právě na ozbroúzemí páté městské části na Zlíchově, Barrandově a blízko Jinonic. Kritickou situaci nepoměru sil částečně vykompenzovalo přidání se jednotek vojska generála Vlasova na stranu povstalců. Největší problémy barikádníkům tehdy způsobovaly útoky německých bojových letounů nebo ostřelování z pravého břehu Vltavy, který pevně ovládly okupační jednotky Wallenstein, jejichž oddíly se k Barrandovu a Zlíchovu přibližovaly od Zbraslavi, včetně skupiny tanků Tygr.

 

Zlíchovská jatka
Ve dnech 8. a 9. května se o tento úsek vedly nejkrvavější boje. Už předchozí dny u konečné tramvaje za Zlíchovem povstalci postavili barikádu z lokomotiv a vagonů, aby zabránili postupu Waffen SS do města. Další barikády vznikly u lihovaru a zlíchovské školy. Opuštěny byly pozice od Barrandova po Žvahov, kde si jednotky Wallenstein utvořily opěrná kulometná hnízda. V této době už Prahu opouštěli vlasovci vyklízející prostor blížící se Rudé armádě a za nimi se z hlavního města stahovaly na západ rovněž německé jednotky. Zatímco pražské obyvatelstvo oslavovalo přijíždějící sovětské vojáky, na Zlíchově se ve středu 9. května stále tvrdě bojovalo. Příslušníci Waffen SS opevnili podnik Prastav a tanky ostřelovali povstalce v okolí kostela. Krev zde údajně tekla celou hlavní ulicí. Z Prahy bylo do ohroženého úseku vysláno pět obrněných vozidel, ale ty proti Tygrům neměly šanci. Odpolední útok byl odražen, dělostřelecká podpora selhala a první z obrněných vozů byl po pár set metrech zasažen. Většina posádky tam uhořela. Na Zlíchov jako by se zapomnělo, přitom první tanky sovětské armády dorazily k Andělu před polednem. Teprve k večeru přijíždí výraznější posily a přes Žvahov likvidují poslední ohniska odporu. Jen v okolí Zlíchova byla svoboda vlasti vykoupena životy téměř sto sedmdesáti mužů i žen.

 

Úsvit svobody
Desátého května se obyvatelé probouzeli do svobodné vlasti. Začalo se s odklízením trosek, ale také se radovalo a zpívalo. Vzpomínky pamětníků popisují změnu jako probuzení ze zlého snu do „slunného nádherného jitra“. Zápas s okupanty se stal svorníkem různých společenských skupin: „Dělník, chudičký penzista, úředník, majitel domu, vše splynulo v jednu velikou rodinu, stejně postiženou minulými léty a stejně šťastnou, že tato doba je za námi, že si můžeme zase volně vydechnouti.“ Jiný z účastníků vzpomínal, že za pět květnových dnů mnozí „prožili víc než za celý život“.